Stálá expozice České umění 20. století a jeho škatulky představuje i zpochybňuje pojmy a kategorie, které člení chronologii českého umění 20. století a běžně figurují jako kapitoly přehledových publikací: Mařákova škola, sochařství, symbolismus, kubismus, surrealismus, Skupina 42, (ne)oficiální umění 1948–1989, generace 80. let, 90. léta. Každá z těchto škatulek reprezentuje širší kategorii (škola, ismus aj.), zároveň vymezuje konkrétní díla i autory a předkládá odlišné výzvy.

Výstava zkoumá fenomén tvorby partnerů ve výtvarném umění – vztah manželských či životních dvojic, jejichž osobní i tvůrčí dráhy se odehrávaly na pozadí dějinných zvratů 20. století. Chronologické řazení sleduje vývoj jednotlivých vztahů a proměňující se postavení partnerů v rozdílných společenských a politických podmínkách. Do vzniku uměleckých děl tak vstupují vnější okolnosti, ale i osobní, drobné a každodenní příběhy.

Výstava Co všechno máme pojmenovaná podle obrazu Stanislava Diviše představuje průřez tvorbou autorské dvojice a poskytuje přehled široké škály grafických technik a knihtisku. Název odkazuje k pozitivistickému vidění světa, který chaosu čelí muzeálním sběrem a popisem. Výstava je pomyslným úklidem před stěhováním celé dílny do Martínkovic u Broumova, kde se z autorů stanou Tiskaři ze stodoly propojující zanikající minulost s možnostmi nových materiálů a postupů.

Výstava Minulosť ťa nepustí představuje tvorbu Veroniky Rónaiové a Petera Rónaie jako dialog dvou svébytných uměleckých strategií, které se navzdory odlišnému vizuálnímu jazyku setkávají v zájmu o paměť obrazu, jeho opakování, apropriaci a proměnu v čase. Veronika Rónaiová vychází především z malby, kterou vrství, přemalovává a propojuje s fotografií, koláží či asambláží. Peter Rónai pracuje s fotografií, videem, objektem, instalací a performancí a často převádí známé obrazy, předměty či kulturní znaky do nových souvislostí.

Senzitivita k jazyku je tím, co od poloviny 60. let 20. století zásadně definuje uměleckou činnost Jiřího Valocha. Svou první textovou instalaci vytvořil na jaře roku 1970, tedy v závěru průkopnických let konceptuálního umění. Jak víme z autorova rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem, jednalo se o minimal object poem: ticho (vystaveno v rámci výstavy Klubu konkrétistů v Domě pánů z Kunštátu v Brně, 13.–30. 3. 1970). Ve slově vyhotoveném černou barvou na bílém, horizontálně orientovaném panelu byl zvláštní důraz kladen na písmeno „i“. Jeho „otečkováním“ z horní i spodní strany docházelo k narušení běžné sémantiky slova a divák byl znejistěn v tom, jak k dílu přistoupit a jak je interpretovat.

Výstava Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji veřejnosti představuje formou otevřeného depozitáře všechna díla sochaře Vladimíra Preclíka z darované kolekce (celkem 54 děl) doplněná o další autorovy práce ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové.

Velkému náměstí v Hradci Králové v současnosti dominují automobily. Rozměrná parkovací plocha v historickém jádru města je dějištěm názorového střetu o jeho stávajícím a budoucím využití. Na jedné straně zaznívají hlasy pro zachování parkování a podporu automobilové dopravy, na straně druhé rezonuje zájem o veřejný prostor uzpůsobený pobytu a pohybu lidí a jejich každodenním aktivitám. V českém prostředí si automobily hýčkáme na nedotknutelném piedestalu a diskuze, zda má být veřejný prostor vstřícnější k lidem, nebo k autům, probíhá napříč různými typy lokalit.