Senzitivita k jazyku je tím, co od poloviny 60. let 20. století zásadně definuje uměleckou činnost Jiřího Valocha. Svou první textovou instalaci vytvořil na jaře roku 1970, tedy v závěru průkopnických let konceptuálního umění. Jak víme z autorova rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem, jednalo se o minimal object poem: ticho (vystaveno v rámci výstavy Klubu konkrétistů v Domě pánů z Kunštátu v Brně, 13–30/03/1970). Ve slově vyhotoveném černou barvou na bílém, horizontálně orientovaném panelu byl zvláštní důraz kladen na písmeno „i“. Jeho „otečkováním“ z horní i spodní strany docházelo k narušení běžné sémantiky slova a divák byl znejistěn v tom, jak k dílu přistoupit a jak je interpretovat.

Vizuální styl spojený s typografií je dnes všudypřítomný. Spolu s módou dává tvář době, v níž vzniká. Určuje podobu internetových stránek a sociálních sítí, dokumentů, které vytváříme do přednastavených šablon, knih, které čteme, plakátů, které míjíme na ulicích, reklamních spotů, zakoupených vstupenek – prostě všeho, kde hraje alespoň okrajovou roli text a písmo. Snad možná proto ji většina z nás nevnímá jako umění. Je jen prostředníkem, který si jen ve výjimečných případech může dovolit přerůst obsah sdělení a stát se svébytným uměleckým dílem. Eva a Jakub Horští a jejich studio Upupaepop mezi takové případy nepochybně patří.

Minulosť ťa nepustí (2021) je centrální dílo Veroniky Rónaiové v dialogové výstavě mezi autorkou a jejím partnerem a multimediálním umělcem Peterem Rónaiem. Cílem výstavy je představit mediálně rozdílné přístupy v rámci umělecké tvorby dvou výrazných slovenských autorů.

Autor prostřednictvím expresívní malby vyjadřuje témata spojená s dětstvím. Velký význam přikládá autor samotnému procesu, zániku a náhodám, při kterých dochází k dialogu mezi kresbou a malbou. Vychází z reflexe tvůrčího procesu a sebe sama, což zhmotňuje v dřevěných reliéfech a závěsných obrazech. Dlouhodobě hledá autenticitu ve vyprávění prostřednictvím intuitivně vytvořených situací, které propojují jeho vnitřní zkušenost s každodenností.

Výstavní plocha Na zdi, která je součástí stálé expozice České umění 20. století a jeho škatulky, je věnována stylům, motivům, skupinám, umělkyním a umělcům, kteří zůstali mimo hlavní proud vyprávění o umění doby moderny. Tyto práce dokládají mnohovrstevnatý charakter tehdejší tvorby a připomínají limity uměleckohistorického „síta“, jímž musí každé dílo projít, než se stane součástí kodifikovaných dějin umění.

Výstavní prostor Za zdí, jež je součástí stálé expozice České umění 20. století a jeho škatulky, je věnován umělcům, kteří v letech 1948–1989 tvořili mimo oficiální struktury kulturní politiky, v undergroundu či institucemi přehlížené šedé zóně. Často se jedná o experimentální díla, akční umění, happeningy a další nemateriální či dočasné instalace. Tyto práce vytvářené i prezentované „za zdí“ ateliérů, bytů či chalup patří z dnešního pohledu k myšlenkově nejbohatším dokladům umění tehdejší doby.

Černá díra je ze své podstaty nezobrazitelná, přesto se ji množství výtvarníků pokusilo zachytit. Tento paradox platí i pro všechny další nekosmické díry, trhliny či průrvy. Co jsou vlastně díry? Máme pro ně slova a umíme je spočítat, ale existují skutečně?