Tématem výstavy je motiv černé díry v českém a slovenském (případně polském) výtvarném umění. Výstava vychází ze zobrazení černé díry jako kosmického jevu. Černá díra je ze své podstaty nezobrazitelná, přesto se ji množství výtvarníků pokusilo zachytit. Tento paradox platí i pro zobrazení všech dalších nekosmických děr, trhlin či průrev. Proto chce výstava shromáždit díla, která se věnují tomuto širokému spektru „nezobrazitelných“ děr.

Autor prostřednictvím expresívní malby vyjadřuje témata spojená s dětstvím. Velký význam přikládá autor samotnému procesu, zániku a náhodám, při kterých dochází k dialogu mezi kresbou a malbou. Vychází z reflexe tvůrčího procesu a sebe sama, což zhmotňuje v dřevěných reliéfech a závěsných obrazech. Dlouhodobě hledá autenticitu ve vyprávění prostřednictvím intuitivně vytvořených situací, které propojují jeho vnitřní zkušenost s každodenností.

Minulosť ťa nepustí (2021) je centrální dílo Veroniky Rónaiové v dialogové výstavě mezi autorkou a jejím partnerem a multimediálním umělcem Peterem Rónaiem. Cílem výstavy je představit mediálně rozdílné přístupy v rámci umělecké tvorby dvou výrazných slovenských autorů.

Samostatná výstava v Bílé kostce bude reflektovat experimentální a konceptuální výstupy ilustrace, tedy jednu z důležitých forem tradičního vizuálního vyjádření.

Klíčovým tématem autorčiny její tvorby je narativ a jeho různé formy. Zaměřuje se na vztahy mezi člověkem a zvířetem a na související kulturní stereotypy, jež využívá k vizuálně citlivému vytváření vrstevnatých, znepokojivých kontextů.

Ústředním znakem tvorby Erika Sikory je neodadaistický přístup, jenž diváka osvobozuje od stereotypního vnímání umění a vede ho k autentickému prožívání prostřednictvím hry. Nejčastěji využívá medium videa v kombinaci se zvukem. Ve své tvorbě uplatňuje DIY návody, zaznamenává živé akce, ptá se na nejrůznější banální otázky, na které hledá sám odpověď.

Rámcovým tématem výstavy bude spiritualita, představovaná především Pražanovým grafickým velkoformátovým cyklem Velké arkány tarotu. Na tarot navázané archetypy budou výstavní prostor stylizovat do podoby chrámu.

Umístěním díla Přání (2015) do veřejného prostoru navazuje GMU na předchozí projekty, prostřednictvím kterých se snaží obohacovat prostor na Velkém náměstí v Hradci Králové. Interaktivní socha je sestavena ze dvou sloupů, mezi nimiž je vypnuto pět ocelových lanek. Na těchto lankách visí písmena abecedy. Písmena jsou volně pohyblivá, což návštěvníkům umožňuje s nimi manipulovat a sestavovat libovolná sdělení v konkrétní konfiguraci slova na pět písmen.

Výstava zkoumá jedinečný fenomén tvorby partnerů ve výtvarném umění – vztah manželských či životních dvojic, jejichž osobní i profesní dráhy se odehrávaly na pozadí dějinných zvratů 20. století. Průzkum je rozdělen do tří časových období, která kopírují klíčové politické a společenské proměny: 1900–1948, 1949–1968, 1969–1989. Expozice se snaží zodpovědět formulace jako např.: nakolik společné soužití ovlivňuje jejich umělecký výraz? Dochází ke vzájemnému prolínání, inspiraci – nebo naopak ke zdůraznění rozdílů a individuálních přístupů? A jak tuto dynamiku formovaly politické tlaky, cenzura, exil, nebo možnost svobodného projevu?

Autorka ve své tvorbě mapuje pracovní, veřejné i osobní prostředí prostřednictvím zátiší a interiérů nesoucích individuální paměť. Barvou a kompozicí zdůrazňuje přítomnost člověka skrze zabydlenost prostorů a vrstvené významy odložených předmětů.

Výstava České umění 20. století a jeho škatulky inovativním způsobem přiblíží na vybraných kolekcích děl ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové jednotlivé kategorie a pojmy – škatulky –, s nimiž se běžně setkáváme v odborných uměnovědných textech, novinových článcích, v učebnicích, výstavách a stálých expozicích. Konkrétně se jedná o pojmy: škola, styl neboli -ismus, skupina, (ne)oficiální umění a generace.

Kolem roku 2015 se stáčela pozornost mnoha umělkyň a umělců směrem k fenoménům seberozvoje a coachingu. Tento zájem byl podnícen kritickou reflexí neoliberálních ideologií vstupujících do mezilidských vztahů, potažmo do pojetí subjektivity, a to prostřednictvím uměleckých prostředků jako je například performativita. Výstava Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka s názvem Terapie chaosem se pokusí tento „zájem“ nahlédnout s odstupem času pomocí nového díla.

Výstava Padá ticho představí novou sérii maleb Nikoly Kopp Lourkové, v nichž se ticho stane prostorem soustředění a jemného pozorování. Autorka nechává běžné předměty – židle, jablka, nádoby, špendlíky či fragmenty těla – vystupovat z vrstvené, měkké barevnosti jako záznamy osobní i sdílené paměti. Motivy se objevují spíše v náznaku než v popisu, jako by se pomalu vynořovaly z mlžného pozadí. Malba pracuje s křehkou paletou růžových, okrových a tělových tónů, které doplňují výraznější barevné akcenty a jemně přerušené linie. Ticho zde není prázdnotou, ale pozorností – chvílí, kdy se svět ukazuje v detailech, jež jindy unikají.