Stálá expozice České umění 20. století a jeho škatulky představuje i zpochybňuje pojmy a kategorie, které člení chronologii českého umění 20. století a běžně figurují jako kapitoly přehledových publikací: Mařákova škola, sochařství, symbolismus, kubismus, surrealismus, Skupina 42, (ne)oficiální umění 1948–1989, generace 80. let, 90. léta. Každá z těchto škatulek reprezentuje širší kategorii (škola, ismus aj.), zároveň vymezuje konkrétní díla i autory a předkládá odlišné výzvy.

Výstava zkoumá fenomén tvorby partnerů ve výtvarném umění – vztah manželských či životních dvojic, jejichž osobní i tvůrčí dráhy se odehrávaly na pozadí dějinných zvratů 20. století. Chronologické řazení sleduje vývoj jednotlivých vztahů a proměňující se postavení partnerů v rozdílných společenských a politických podmínkách. Do vzniku uměleckých děl tak vstupují vnější okolnosti, ale i osobní, drobné a každodenní příběhy.

Výstavní plocha Na zdi, která je součástí stálé expozice České umění 20. století a jeho škatulky, je věnována stylům, motivům, skupinám, umělkyním a umělcům, kteří zůstali mimo hlavní proud vyprávění o umění doby moderny. Tyto práce dokládají mnohovrstevnatý charakter tehdejší tvorby a připomínají limity uměleckohistorického „síta“, jímž musí každé dílo projít, než se stane součástí kodifikovaných dějin umění.

Výstavní prostor Za zdí, jež je součástí stálé expozice České umění 20. století a jeho škatulky, je věnován umělcům, kteří v letech 1948–1989 tvořili mimo oficiální struktury kulturní politiky, v undergroundu či institucemi přehlížené šedé zóně. Často se jedná o experimentální díla, akční umění, happeningy a další nemateriální či dočasné instalace. Tyto práce vytvářené i prezentované „za zdí“ ateliérů, bytů či chalup patří z dnešního pohledu k myšlenkově nejbohatším dokladům umění tehdejší doby.

Komorní galerie Na bidýlku II představuje tvorbu nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Svým názvem a zaměřením odkazuje k činnosti galeristy Karla Tutsche, jehož sbírku GMU v roce 2021 zakoupila.

Senzitivita k jazyku je tím, co od poloviny 60. let 20. století zásadně definuje uměleckou činnost Jiřího Valocha. Svou první textovou instalaci vytvořil na jaře roku 1970, tedy v závěru průkopnických let konceptuálního umění. Jak víme z autorova rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem, jednalo se o minimal object poem: ticho (vystaveno v rámci výstavy Klubu konkrétistů v Domě pánů z Kunštátu v Brně, 13.–30. 3. 1970). Ve slově vyhotoveném černou barvou na bílém, horizontálně orientovaném panelu byl zvláštní důraz kladen na písmeno „i“. Jeho „otečkováním“ z horní i spodní strany docházelo k narušení běžné sémantiky slova a divák byl znejistěn v tom, jak k dílu přistoupit a jak je interpretovat.

Výstava Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji veřejnosti představuje formou otevřeného depozitáře všechna díla sochaře Vladimíra Preclíka z darované kolekce (celkem 54 děl) doplněná o další autorovy práce ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové.

Přání tvoří dva sloupy, mezi nimiž je napnuto pět ocelových lanek. Na nich visí písmena abecedy, se kterými lze manipulovat a sestavovat z nich různá slova na pět písmen. Prostorový objekt diváky vybízí k literární hravosti nebo zanechání vzkazu dalšímu návštěvníkovi. Ten jej může nahradit vlastním sdělením, čímž se obsah Přání neustále proměňuje.

Velkému náměstí v Hradci Králové v současnosti dominují automobily. Rozměrná parkovací plocha v historickém jádru města je dějištěm názorového střetu o jeho stávajícím a budoucím využití. Na jedné straně zaznívají hlasy pro zachování parkování a podporu automobilové dopravy, na straně druhé rezonuje zájem o veřejný prostor uzpůsobený pobytu a pohybu lidí a jejich každodenním aktivitám. V českém prostředí si automobily hýčkáme na nedotknutelném piedestalu a diskuze, zda má být veřejný prostor vstřícnější k lidem, nebo k autům, probíhá napříč různými typy lokalit.