Petr Stibral | „Pomník konzumerismu“
21/06/24–06/10/24

kurátor: Pavel Karous | Před galerií
vernisáž: čtvrtek 20/06/2024 v 18:00

Kritizovat kulturními nástroji konzumerismus je stará disciplína, stará jako konzumerismus sám. V rámci kritiky kapitalismu to dělal už německý sociálně angažovaný expresionismus 20. a 30. let 20. století, tzv. Nová věcnost. Progresivní členové Nové věcnosti se dopouštěli prvních kritik konzumerismu v plenkách paradoxně v dobách permanentních hospodářských krizí a pádů ekonomiky, které se pro Výmarskou republiku staly osudnými. Tento trend přejali i německé kultuře blízcí českoslovenští příslušníci avantgardy, jako byli malíři Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc nebo Otakar Mrkvička. Ostré odsouzení konzumerismu nalezneme také v prvních groteskách Charlieho Chaplina, ale i u nás – v divadelních revuích a filmových komediích Voskovce a Wericha a v dalších raných filmech produkovaných paradoxně v rámci konzumní kultury. Hlavním tématem pop-artu vzniklého v USA v době mccarthismu byl akcelerující konzumerismus vyrostlý na poválečné konjuktuře kapitalismu, zvýšené kupní síle střední i dělnické třídy, a tím i na zvýšené spotřebě. Kritika konzumerismu se samozřejmě projevila ve všech evropských emancipačních i uměleckých hnutích 60. let, ať už to byl vídeňský akcionismus nebo Arte Povera, francouzká nová vlna v kinematografii či italský neorealismus.

Po nástupu neoliberalismu s thatcherismem a reganismem v 70. letech se kritika konzumerismu stala na Západě nepřehlédnutelným mainstreamem. Málokterá filmová, divadelní, knižní nebo výtvarná logotypní tvorba té doby se mu vyhnula. Tato kritika se samozřejmě projevovala i ve východním bloku, kde reagovala na nesmělé pokusy zemí ve sféře vlivu Sovětského svazu o vytvoření podmínek pro konzumerismus. Politická reprezentace se tak po revolučním roce 1968 snažila uchlácholit veřejnost nespokojenou s potlačením demokratických snah o transformaci socialismu. Příkladem mohou být některá díla a happeningy tzv. moskevského konceptualismu. Tyto tendence se radikalizovaly po pádu státního socialismu a po následném drastickém vnucení ekonomického neoliberalismu a uplatnění šokové doktríny, která rozmetala společnost na jednotlivce, na spolupracovníky a konkurenty, a z občanů nadělala konzumenty. Jednu z nejvýraznějších uměleckých reakcí podnikla skupina Vojna, jejíž členové na 1. máje v roce 2007 v rámci akce s názvem Zasáhněme globalismus toulavými kočkami házeli rozvzteklené kočky na obsluhu několika prodejen McDonald’s v hlavním městě Ruské federace, která se neúspěšně léčila z traumatu z nezvládnuté transformace a oligarchizace státu… a tím se dostáváme k tíživé situaci dneška.

V kontextu současného vývoje světa působí zmíněná díla ze začátku století úsměvně. V době znovurozpoutaných koloniálních válek a bojů o sféru vlivu, masivních vojenských útoků mnohonásobně silnějšího agresora bez ohledu na civilní ztráty nebo dokonce s jejich záměrem, v době masivního zbrojení a posílení moci zbrojního a fosilního kapitálu, stále otevřenějšího zápasu o zdroje, způsobené energetickou, hospodářskou a ve výsledku ekologickou krizí apokalyptických rozměrů, v době tušené nevyhnutelnosti světového konfliktu a blížícího se rozpadu planetárního klimatu se ukazují minulé kritiky konzumerismu jako překonané a naší současnosti vzdálené.

Monument sochaře Petra Stibrala proto není pomníkem konzumerismu, ale „pomníkem konzumerismu“, při jehož zmínce v mluveném projevu musíme zakývat ve vzduchu ukazováčkem a prostředníčkem obou rukou v symbolu králíčka střihajícího ušima. Přestože si je Stibral vědom, že kapitalismus a jeho projevy způsobil současný katastrofální stav světa, nabízí ve svém uměleckém komentáři rozporuplný pohled na konzum. Ukazuje, jak bude vypadat budoucí vzpomínání na současnost a minulé dekády, kdy byla ještě naše (častokrát právě jen naše) základna „Máslovy“ pyramidy bohatě zajištěna. Prozrazuje, že jednou na období konzumerismu budeme vzpomínat s nostalgií a smutným úsměvem jako na dávno vyhynulý druh kdysi přemnoženého, ale roztomilého a chutného ptáka, jako byl blboun nejapný. Pomník v době současné krize představuje jakési ohlédnutí za léty relativní hojnosti, která přes stále viditelnější zárodky budoucího selhání byla obdobím dostatku a stability. Ne náhodou dílo evokuje artefakt z postapokalyptického filmu Cesta (2009) režiséra Johna Hillcoata, natočeného podle předlohy slavného amerického spisovatele Cormaca McCarthyho.

Přestože nemůžeme věštit z křišťálové koule a nejde se opřít ani o přesné prognózy ve stále dynamičtěji se proměňujícím světě, do kterého vstupuje mnoho proměnných, jako je umělá inteligence a robotizace práce, jedna věc je naprosto jistá. Ať už naše budoucnost bude vypadat jakkoli, ať už bude zapojena technika ve prospěch humanity a ne proti ní, ať už vyhraje pokrok a progresivní solidarita mezi státy a národy, lidmi a přírodou tváří tvář společné globální katastrofě, nebo nás čeká pozvolný a hluboký pád do feudalismu s bojovými drony v kulisách ekologické katastrofy a nekonečných válek warlordů o zbytky stále se ztenčujících zdrojů, pro konzumerismus už místo nebude.

„Pomník konzumerismu“ Petra Stibrala tak není (jenom) cynickým úsměškem, ale vážně míněným zamyšlením nad současným pomníkem v tradičním slova smyslu, jehož pojmenování vychází z kořene výrazu „pomni“. Je mementem odcházející doby.

 

PETR STIBRAL (*1977) absolvoval roku 1996 Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích. V letech 1997–2004 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru sochaře Jindřicha Zeithammla a dva semestry v grafickém ateliéru pod vedením Vladimíra Kokolii. V roce 2009 byl vybrán mezi finalisty Ceny 333 Národní galerie v Praze. Roku 2011 zrealizoval několik objektových intervencí do městského prostředí, např. Tajnej projekt v Nuselské ulici v Praze nebo audiovizuální instalaci Lesní práce v Komunikačním prostoru Školská 28. Od té doby se intenzivně zabývá sociálně angažovanými, místně specifickými realizacemi do veřejného prostoru. Jednou z nich je Pomník zahrádkářským koloniím v pražských Vršovicích, vzniklý v rámci festivalu 3m2 v roce 2022. Ve stejném roce autor vytvořil i neoficiální pomník Karlu Balcarovi, významnému šachistovi, který v sociální nouzi jako bezdomovec umrzl v průchodu na Olšanském náměstí v Praze. V současnosti Petr Stibral vyučuje na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově a buduje alternativní prostor pro život a umění v Michlích.

 

Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.