Senzitivita k jazyku je tím, co od poloviny 60. let 20. století zásadně definuje uměleckou činnost Jiřího Valocha. Svou první textovou instalaci vytvořil na jaře roku 1970, tedy v závěru průkopnických let konceptuálního umění. Jak víme z autorova rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem, jednalo se o minimal object poem: ticho (vystaveno v rámci výstavy Klubu konkrétistů v Domě pánů z Kunštátu v Brně, 13–30/03/1970). Ve slově vyhotoveném černou barvou na bílém, horizontálně orientovaném panelu byl zvláštní důraz kladen na písmeno „i“. Jeho „otečkováním“ z horní i spodní strany docházelo k narušení běžné sémantiky slova a divák byl znejistěn v tom, jak k dílu přistoupit a jak je interpretovat.
Stačí krátký exkurz do dějin lingvisticky orientovaného konceptualismu, abychom zjistili, že Valochova textová instalace vznikla necelé dva roky poté, co první realizaci tohoto typu vytvořil Lawrence Weiner, a pouhý rok poté, co s obdobným přístupem k jazyku jako uměleckému médiu přišel Robert Barry. Dokonce o dva roky předchází první Raumtexte, které v sousedním Rakousku vytvořil Heinz Gappmayr. Z perspektivy spekulativních dějin umění – tedy dějin událostí, které se mohly stát, ale nestaly, případně se uskutečnily pouze v rovině plánů a projektů – se tak Jiří Valoch již na počátku 70. let zařadil po bok mezinárodně známé trojice autorů textových instalací.
Ačkoliv mu normalizace na dlouhé roky znemožnila prezentovat textové instalace v galerijním prostoru a v České republice se k jejich tvorbě vrátil až počátkem 90. let, jako autor od jejich produkce nikdy zcela neustoupil. Dochovaly se v podobě návrhů, které v průběhu 70. a 80. let zasílal svým zahraničním kontaktům a které byly v některých případech i realizovány. Patří mezi ně například Projekten für die Ausstellung (návrh: 1969–1971, archiv Klause Groha; realizace 2026, Exile Gallery, Erfurt) nebo návrh textové stěny pro kolektivní výstavu Die Ecke / The Corner / Le Coin (Edition & Galerie Hoffmann, Friedberg, 1986; repríza: Musée cantonal des Beaux-Arts, Lausanne, Švýcarsko, 1988).
Textová stěna „toto dílo je pouze estetická fikce“, připravená speciálně pro prostory GMU v Hradci Králové, vychází z autorova konceptu z roku 1980. Svou povahou je komentářem ke statusu umění – jak z hlediska jeho institucionálního kontextu, tak z perspektivy individuální percepce. Dokládá, že jazyk pro Valocha nebyl pouze prostředkem k popisu uměleckých děl, ale především samotným „místem“, v němž se umění uskutečňuje. Jednoduché tvrzení zde zároveň označuje, zpochybňuje i ustavuje dílo, jehož existence je podmíněna aktem čtení a interpretace.
JIŘÍ VALOCH (* 1946) – po surrealistických počátcích (do roku 1963) se přeorientoval na konkrétní poezii. Po období typogramů a optických básní, které pracovaly výhradně s vizuální sémantikou písmových znaků, začal koncem 60. let vytvářet lingvisticky orientované konceptuální umění a věnovat se fotografii, textovým instalacím i kresbě. V období totality šířil svou tvorbu do zahraničí prostřednictvím poštovních kontaktů a stal se důležitou osobností evropské neoavantgardy. Od roku 1966 působí také jako výtvarný kritik, kurátor a sběratel. V roce 2002 věnoval rozsáhlou část své sbírky Národní galerii v Praze a v letech 2012–2016 předal svůj archiv a sbírku Moravské galerii v Brně. Tyto dary z něj činí významného donátora umění v soudobých dějinách České republiky. V roce 2023 obdržel mezinárodní ocenění Le Prix d’honneur Bernard Heidsieck-Centre Pompidou za mimořádný přínos v oblasti užití textu v intermediální umělecké praxi mimo kontext tradiční literatury.
