Výstava Umění interakce si klade za cíl přehodnotit dosavadní pojetí interakce v umění, přesáhnout obvyklé chápání tohoto pojmu v souvislosti s novými médii a digitálním uměním a zaměřit se na další možnosti aktivního zapojení diváka do procesu vnímání a vzniku uměleckých děl. Jejím smyslem je nahlížet inovativním způsobem na participativní umění a umění spolupráce, jež v našem pojetí zastřešuje umění interakce.

Výstava Padá ticho představuje novou sérii maleb Nikoly Kopp Lourkové, v nichž se ticho stává prostorem soustředění a jemného pozorování. Autorka nechává běžné předměty – židle, jablka, nádoby, špendlíky či fragmenty těla – vystupovat z vrstvené, měkké barevnosti jako vzpomínky zakotvené v osobní zkušenosti. Motivy se objevují spíše v náznaku než v popisu, jako by se pomalu vynořovaly z mlžného pozadí. Malba pracuje s křehkou paletou růžových, okrových a tělových tónů, které doplňují výraznější barevné akcenty a jemně přerušené linie. Ticho zde není prázdnotou, ale pozorností – chvílí, kdy se svět ukazuje v detailech, jež jindy unikají.

Video Lucie Rosenfeldové K managementu pochybnosti (2014, součást Sbírky pohyblivého obrazu GMU) – první ze dvou videí v této výstavě – odráží dobu, v níž byla technologie vnímána jako model pro sebeřízení a sebezdokonalování. Dle tohoto přemýšlení byly počítače předvídatelné, a tak mohly poskytnout stabilní rámec pro stále více nepředvídatelný svět. Koučování a terapie nabízely racionální, mechanistický přístup k našim osobním a profesním vztahům a vyzývaly nás, abychom převzali odpovědnost za to, co do světa vkládáme, a za dopady tohoto jednání. O deset let později se druhé video – nová spolupráce mezi Lucií Rosenfeldovou a Matějem Pavlíkem – pokouší zjistit, co se ve vztahu nás a světa, který skrze technologie utváříme, změnilo. Naše životy se staly méně předvídatelnými a systémy, které máme k dispozici pro zvládání nejistoty – klimatické modely, kariérní plány nebo ekonomické prognózy –, čím dál méně účinnými. Terapie chaosem naznačuje, že se dnešní management pochybností už nesnaží nejistoty odstranit. Místo toho – podobně jako automatické kresby, na které odkazují nové Pavlíkovy fotografie – přijímá iracionalitu, neboť ta nikdy nepřestala být součástí kultury a technologie, teče přes rámce předvídatelnosti a přijímá věci, které nemůžeme ovládat.

Do architektonicko-výtvarné soutěže na kašnu na Velkém náměstí bylo odevzdáno celkem 54 návrhů, které nabízejí široké spektrum současných přístupů k podobě významného veřejného prostoru v historickém jádru města. Výstava ve foyer GMU představí všechny soutěžní práce včetně modelů a nabídne jedinečnou příležitost seznámit se s různorodými autorskými pohledy, debatovat o roli umění a architektury ve veřejném prostoru a nahlédnout do procesu, který předcházel výběru vítězného návrhu.

Výstava Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji veřejnosti představuje formou otevřeného depozitáře všechna díla sochaře Vladimíra Preclíka z darované kolekce (celkem 54 děl) doplněná o další autorovy práce ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové.

Velkému náměstí v Hradci Králové v současnosti dominují automobily. Rozměrná parkovací plocha v historickém jádru města je dějištěm názorového střetu o jeho stávajícím a budoucím využití. Na jedné straně zaznívají hlasy pro zachování parkování a podporu automobilové dopravy, na straně druhé rezonuje zájem o veřejný prostor uzpůsobený pobytu a pohybu lidí a jejich každodenním aktivitám. V českém prostředí si automobily hýčkáme na nedotknutelném piedestalu a diskuze, zda má být veřejný prostor vstřícnější k lidem, nebo k autům, probíhá napříč různými typy lokalit.