Černá díra ve výtvarném umění
27/11/26–11/04/27

kurátoři: Tomáš Kolich, Petra Příkazská | Prostor
vernisáž: čtvrtek 26/11/26 od 18:00

Kosmické černé díry představují paradoxní námět. Jsou to neviditelná tělesa, ze kterých neunikne ani světlo, a tudíž by neměla být výtvarně zachytitelná. Přesto se o to umělci stále pokouší a to v široké škále technik i přístupů. Výstava prezentuje bohatou historii černých děr v české vizuální kultuře od poloviny 20. století do současnosti: od videí a instalací přes klasickou malbu a grafiku až po skleněné plastiky či fotogramy. Zahrnuje také vědecko-popularizační ilustrace i sci-fi tvorbu.

Černé díry začaly být umělecky ztvárňovány na konci 60. let, kdy vzniklo toto pojmenování pro gravitačně kompletně zhroucené hvězdy. I když do československého výtvarného umění pronikly poměrně záhy – Rudolf Sikora už v 70. letech vytvořil celou sérii černých děr – objevovaly se nejprve především jako ilustrace v knihách popularizujících vědu a astronomii i ve volnočasových magazínech. Své černé díry takto vytvořil slavný ilustrátor sci-fi žánru Teodor Rotrekl či karikaturista Vladimír Renčín.

Tuzemští umělci se přirozeně inspirovali stále aktualizovanými poznatky astrofyziky, které v Československu navíc odrážely tehdejší geopolitickou pozici mezi Východem a Západem. V českých publikacích se proto mísila anglosaská terminologie s tou sovětskou a ilustrace z amerických časopisů byly reprodukovány mezi obrazy moskevské provenience. Zájem o astronomii byl velmi živý a o černých dírách se snilo jako o tunelech mezihvězdného cestování nebo o zdrojích energie. Po roce 1989 nastal příliv zahraničních knih a dokumentů s bezpočtem vlastních obrázků, což českým umělcům sice poskytlo více vizuálního materiálu, ale zároveň homogenizovalo zobrazování černých děr.

I když samotné černé díry nelze z principu spatřit, v jejich okolí se odehrává množství procesů, které jsou nesmírně vizuální. Vystavené práce tyto aspekty vytěžují a zachycují např. akreční disky černých děr, ve kterých se rotující plyny a prach zahřívají na miliony kelvinů, nebo efekt gravitační čočky, jímž černé díry opticky deformují své okolí. Je však třeba pamatovat, že – tak jako u jiných vědeckých inspirací – i černé díry slouží umělcům především jako symbol či metafora pro vyjádření toho, co je obtížně uchopitelné. Na rozdíl od ilustrací, ve volné tvorbě se výtvarníci nepídí po vědecké akurátnosti. Jak se prorocky vyjádřil historik umění Timothy James Clark: „Malířství se jen málokdy dobře nasytí zbytky vědy.“

 

Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.

Vystavení autoři

Václav Boštík, Lukáš Dvorský, Jan Exnar, Lenka Falušiová, Jolana Havelková, Anna Hulačová, Josef Hnízdil, Milan Houser, Jan Kaláb, Miloš Koreček, Jiří Kornatovský, Antonín Kopp, Jean-Pierre Luminet, Karel Malich, Ivana Mikesková-Hejduková, Milan Mikuláštík, Pavel Mrkus, Pavel Nešleha, Robert V. Novák, Jan Pištěk, Jan Poš, Ladislav Postupa, Eva Prokopcová, Ondřej Přibyl, Rudolf Sikora, Vladimír Škoda, Dagmar Šubrtová, Katarína Štefániková, Bohumil Štěpán, Pavel Trnka, Andrea Uváčiková, Jasan Zoubek