Stálá expozice České umění 20. století a jeho škatulky představuje i zpochybňuje pojmy a kategorie, které člení chronologii českého umění 20. století a běžně figurují jako kapitoly přehledových publikací: Mařákova škola, sochařství, symbolismus, kubismus, surrealismus, Skupina 42, (ne)oficiální umění 1948–1989, generace 80. let, 90. léta. Každá z těchto škatulek reprezentuje širší kategorii (škola, ismus aj.), zároveň vymezuje konkrétní díla i autory a předkládá odlišné výzvy.

Výstavní plocha Na zdi, která je součástí stálé expozice České umění 20. století a jeho škatulky, je věnována stylům, motivům, skupinám, umělkyním a umělcům, kteří zůstali mimo hlavní proud vyprávění o umění doby moderny. Tyto práce dokládají mnohovrstevnatý charakter tehdejší tvorby a připomínají limity uměleckohistorického „síta“, jímž musí každé dílo projít, než se stane součástí kodifikovaných dějin umění.

Výstavní prostor Za zdí, jež je součástí stálé expozice České umění 20. století a jeho škatulky, je věnován umělcům, kteří v letech 1948–1989 tvořili mimo oficiální struktury kulturní politiky, v undergroundu či institucemi přehlížené šedé zóně. Často se jedná o experimentální díla, akční umění, happeningy a další nemateriální či dočasné instalace. Tyto práce vytvářené i prezentované „za zdí“ ateliérů, bytů či chalup patří z dnešního pohledu k myšlenkově nejbohatším dokladům umění tehdejší doby.

Komorní galerie Na bidýlku II představuje tvorbu nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Svým názvem a zaměřením odkazuje k činnosti galeristy Karla Tutsche, jehož sbírku GMU v roce 2021 zakoupila.

Výstava Umění interakce si klade za cíl přehodnotit dosavadní pojetí interakce v umění, přesáhnout obvyklé chápání tohoto pojmu v souvislosti s novými médii a digitálním uměním a zaměřit se na další možnosti aktivního zapojení diváka do procesu vnímání a vzniku uměleckých děl. Jejím smyslem je nahlížet inovativním způsobem na participativní umění a umění spolupráce, jež v našem pojetí zastřešuje umění interakce.

Výstava Padá ticho představuje novou sérii maleb Nikoly Kopp Lourkové, v nichž se ticho stává prostorem soustředění a jemného pozorování. Autorka nechává běžné předměty – židle, jablka, nádoby, špendlíky či fragmenty těla – vystupovat z vrstvené, měkké barevnosti jako vzpomínky zakotvené v osobní zkušenosti. Motivy se objevují spíše v náznaku než v popisu, jako by se pomalu vynořovaly z mlžného pozadí. Malba pracuje s křehkou paletou růžových, okrových a tělových tónů, které doplňují výraznější barevné akcenty a jemně přerušené linie. Ticho zde není prázdnotou, ale pozorností – chvílí, kdy se svět ukazuje v detailech, jež jindy unikají.

Video Lucie Rosenfeldové K managementu pochybnosti (2014, součást Sbírky pohyblivého obrazu GMU) – první ze dvou videí v této výstavě – odráží dobu, v níž byla technologie vnímána jako model pro sebeřízení a sebezdokonalování. Dle tohoto přemýšlení byly počítače předvídatelné, a tak mohly poskytnout stabilní rámec pro stále více nepředvídatelný svět. Koučování a terapie nabízely racionální, mechanistický přístup k našim osobním a profesním vztahům a vyzývaly nás, abychom převzali odpovědnost za to, co do světa vkládáme, a za dopady tohoto jednání. O deset let později se druhé video – nová spolupráce mezi Lucií Rosenfeldovou a Matějem Pavlíkem – pokouší zjistit, co se ve vztahu nás a světa, který skrze technologie utváříme, změnilo. Naše životy se staly méně předvídatelnými a systémy, které máme k dispozici pro zvládání nejistoty – klimatické modely, kariérní plány nebo ekonomické prognózy –, čím dál méně účinnými. Terapie chaosem naznačuje, že se dnešní management pochybností už nesnaží nejistoty odstranit. Místo toho – podobně jako automatické kresby, na které odkazují nové Pavlíkovy fotografie – přijímá iracionalitu, neboť ta nikdy nepřestala být součástí kultury a technologie, teče přes rámce předvídatelnosti a přijímá věci, které nemůžeme ovládat.

Výstava Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji veřejnosti představuje formou otevřeného depozitáře všechna díla sochaře Vladimíra Preclíka z darované kolekce (celkem 54 děl) doplněná o další autorovy práce ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové.

Velkému náměstí v Hradci Králové v současnosti dominují automobily. Rozměrná parkovací plocha v historickém jádru města je dějištěm názorového střetu o jeho stávajícím a budoucím využití. Na jedné straně zaznívají hlasy pro zachování parkování a podporu automobilové dopravy, na straně druhé rezonuje zájem o veřejný prostor uzpůsobený pobytu a pohybu lidí a jejich každodenním aktivitám. V českém prostředí si automobily hýčkáme na nedotknutelném piedestalu a diskuze, zda má být veřejný prostor vstřícnější k lidem, nebo k autům, probíhá napříč různými typy lokalit.