Otakar Slavík (1931–2010) patří k osobnostem, které v 60. letech uváděly české moderní umění znovu do evropského kontextu. Bývá někdy spojován s novou figurací, jeho figuralismus souvisí však spíše s jeho sochařským východiskem, se studiem na sochařské a kamenické škole v Hořicích a hlavně pak s jeho bytostným, celoživotním vztahem k lidské postavě. Po studiích se dostal do přátelského kontaktu s umělci, představujícími silnou generaci 60. let. Rozhodující pro jeho tvorbu byla neustále barva, promýšlel však i problémy výstavby a řádu obrazu, promítajících se do obrazové struktury. Tragický zlom však představuje emigrace, k níž byl po podpisu Charty 77 donucen, v roce 1980 odešel se svou ženou do Vídně.
U všech témat jeho obrazů je barva nositelem obsahu, médiem prožitku, ale i existenční tísně a po odchodu do emigrace i bolesti ze ztráty domova. Z děl vystupuje jejich existenciální podloží, jeho tlumočníkem zůstává stále barva. Obrazy, které byly prezentovány na této výstavě, pocházejí ze závěrečné etapy Slavíkovy tvorby, z prvního desetiletí nového tisíciletí. V nich vrcholí autorovo opojení barvou, z níž vystupuje v náznaku téma figury, současně ale i prostoru, v němž žil a pracoval. Jejich dominantou je radost z malby, uchvácení barvou.
