Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníky se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky –, od nichž se logicky Tutschův zájem rozšířil na volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.
JÁN MANČUŠKA (1972–2011) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1991–1998) u Jitky Svobodové, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla. Už v polovině 90. let spoluzaložil skupinu Bezhlavý jezdec, která hledala cesty, jak vyvést současné umění z institucionálních rámců a přiblížit jej každodenní realitě. Jako jeden z mála autorů své generace se výrazně prosadil i mezinárodně – účastnil se Manifesty 4 ve Frankfurtu nad Mohanem (2002), 4. Berlínského bienále „Of Mice and Men“ (2006), vystavoval ve Stedelijk Museum v Amrterdamu (2004), Secession (2006) a Kunsthalle Basel (2008). Roku 2005 zastupoval Českou republiku na Benátském bienále a o rok dříve získal Cenu Jindřicha Chalupeckého za instalace pracující s textem a prostorem. Rezidenčně působil v ISCP New York (2003) i v Künstlerhaus Bethanien v Berlíně (2005).
Od počátku převracel funkci předmětů naruby a běžným věcem odebíral jejich praktickou funkci, aby odkryl jejich skryté významy. V raných pracích používal kostky LEGO, brčka či nitě a zkoumal, jak drobné posuny mění naše vnímání reality. Postupně se v jeho tvorbě začal prosazovat jako hlavní téma jazyk a komunikace – od objektů přešel k instalacím, které zapojovaly diváka do čtení a pohybu v prostoru. Text diváka vedl prostorem a aktivoval jeho vlastní zkušenost.
Sbírka Karla Tutsche uchovává Mančuškovy rané práce v mimořádné šíři – od asambláží a kreseb po první experimenty s textem a prostorem. Vedle raných objektů zahrnuje i vzácné obrazy z diplomové práce, koláže s výstřižky z reklamních letáků či kresby s motivy převzatými z každodennosti. Soubor (54 prací) zároveň dokumentuje začátek autorovy výstavní činnosti, kterou zahájil roku 1999 v brněnské galerii Na bidýlku výstavou 10 cm nad zemí, následovanou projekty Osvobozená domácnost (2000) a společnou prezentací s Jiřím Kovandou (2002). Dochované katalogy a objekty z těchto instalací představují cenné svědectví o formování autorova myšlení.
Mančuškovo dílo dokládá, že i obyčejné předměty a banální situace se mohou stát zdrojem zásadních otázek o jazyku, identitě a paměti – a že umění může proměnit způsob, jakým svět kolem sebe vnímáme.
