Eugenio Percossi | Hrací skříňka
30/11/23–31/12/23

| Foyer

Vánoční svátky se časově kryjí s původními slavnostmi Dies Natalis solis invicti (Narozeniny nepokořitelného Slunce), jimiž staří Římané oslavovali zimní slunovrat. Šlo o týden plný různých náboženských a společenských rituálů. Během jednoho z nich, Saturnálií, se dětem rozdávaly panenky, rodiny se obdarovávaly ozdobnými svícemi, hrála se hra obrácených rolí, při které se otroci mohli chovat jako svobodní občané, zatímco jejich páni je obsluhovali. A kdybychom k Saturnáliím přidali Ježíška, máme naše dnešní Vánoce jako dělané.

A já sám? Co si myslím o Vánocích? Že je nesnáším. Ani mnozí z vás je nemají rádi, já vím. Ale Vánocům nikdo neuteče, je třeba je vydržet. Všechno začíná pohledy lidí, čím dál víc zastřenými, z nich se třesu víc než ze zimy. Vánoce si žádají, aby byly dekorovány těmi nejošklivějšími ozdobami, jaké existují, a já je samozřejmě také vlastním. Vzchopím se a vylezu na půdu, kde, ne bez potíží, objevím zaprášenou krabici, z níž vylézají vánoční koule bez háčků, pomačkané dekorace a samozřejmě světýlka, což je děsivá muchlanice drátů, kterou je třeba rozmotat. Ale to všechno není nic ve srovnání s úzkostí, která ve mně vzrůstá při pomyšlení na dárky. Odkládám jejich vybírání až na poslední chvíli, připadá mi nemožné se o to pokoušet. Nedokážu se vzmužit zatímco moje úzkost se stupňuje, neb vím, že dárky vždycky vyberu špatně. Nakupování pro mě nikdy nebylo, ale Vánoce mě k němu dotlačí. A tak jsem tady, poslední den, v nákupních centrech, mezi svetry, parfémy a knížkami. Vzdávám se a volím to, co může Ježíška zachránit: poukaz. Vánoce jsou pouhou iluzí štěstí. To skutečné zažívají jen děti, dokud nezjistí, že Santa Claus je jejich táta. Přizpůsobím se přehnaným úsměvům a objímání při čekání na budík, který mě po silvestrovském veselí vrátí do běžného života, s hlubokými tmavými kruhy pod očima a lamentováním nad přibranými kily. Konečně můžu Vánoce naházet do krabice, ze které vylezly, a zavřít je tam, kam patří.

Hrací skříňka (Carillon, 2007) je název videa, které si pohrává s ironií a zobrazuje krátký příběh o Vánocích, jeden z mnoha, které umocňují jejich kouzlo. Stacionární kamera snímá bez přerušení jedinou scénu. V kulisách z červené dečky a žluté mikiny vyniká hrací skříňka ve tvaru jedličky, vysoká asi 15 centimetrů, obklopená usmívajícími se sněhuláky. Tyto dvě jasné barvy zvýrazňují celý objekt, který, jako v pohádkách, ožije. A melodie, kterou samozřejmě nemůžeme neznat, přidává scéně ještě více vánočního rázu. Upozorňuji vás, že zde však nastane zvrat, ale víc neprozradím, nechci vám kazit představení.

Text: Eugenio Percossi

 

EUGENIO PERCOSSI (*1974) je multimediální umělec italského původu, který žije a pracuje převážně v Česku. V roce 2015 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru nových médií I pod vedením Markusse Huemera, od roku 1988 vystavuje samostatně a účastní se kolektivních výstav v České republice i zahraničí (Itálie, USA, Rusko, Maďarsko, Slovensko). Pro práce Eugenia Percossiho je příznačné existenciální ladění, často zpracovává témata jako marnost a pomíjivost života, komercionalizace symbolů či úzkost a deprese. Autorova tvorba má široký záběr od malby, plastiky, fotografie, instalace až ke konceptuálnímu umění.