Na výstavě v Černé kostce, prostoru určenému pro prezentaci Sbírky pohyblivého obrazu GMU, autor naváže na dvě ze starších děl zastoupených ve sbírce Nekonečná výstava (2007) a Vynález navigace (2007) novou videoesejí.
Video Nekonečná výstava představuje skupinu umělců, kteří se pohybují mimo zavedený galerijní provoz a jejichž tvorba vzniká prostřednictvím vlastního těla a bezprostředního vztahu k prostředí. Jednotlivé akce a instalace jsou anonymně situovány do přírody, bez zjevné ambice vstupovat do institucionálního rámce výstavních prostorů. Dílo tak tematizuje hranice umělecké prezentace, autorství a hodnoty uměleckého gesta. Roli umělců zde přebírají rostliny, stromy, voda a další přírodní činitelé, kteří se stávají hlavními aktéry i nositeli významu. Průvodcem a vypravěčem videa je Džumelec, vystupující jako vedoucí ateliéru. Prostřednictvím odborně stylizovaného jazyka interpretuje práce svých studentů a zasazuje je do širšího kontextu současného umění. Video tak s nadsázkou i kritickým odstupem reflektuje umělecký provoz, jazyk kurátorského výkladu i ekologická a politická témata spojená se vztahem člověka k přírodě.
Video Vynález navigace, je záznamem performativní procházky, která je založena na bezprostředním slovním popisu umělcova okolí a průběžném zaznamenávání vztahu mezi pohybem, prostorem a lidském vnímáním. Džumelec zde představuje nově vynalezený nástroj určený k mapování výletů – navigační zařízení, které po aktivaci na zvoleném místě umožňuje zaznamenat trasu a následně ji zpětně rekonstruovat. Dílo s nadsázkou tematizuje vstup běžné technologické pomůcky do oblasti umělecké tvorby. Navigace zde nefunguje pouze jako praktický prostředek orientace v prostoru, ale také jako médium záznamu, paměti a interpretace prožité zkušenosti. Umožňuje převést prchavý pohyb krajinou do mapy, datové stopy či osobního archivu. Džumelcova úvaha ironicky rozvíjí otázku, jak lze prostřednictvím technologií zachytit pomíjivost okamžiku.
Nově připravovaná videoesej volně naváže na autorovu dlouhodobější linii úvah o umělcích, uměleckých dílech a imaginacích budoucnosti. Východiskem je opět pohyb krajinou a slovní dialog. Autor dále rozvíjí motiv mapování proměněných podmínek vnímání a interpretace světa. Do vztahu mezi tělem, krajinou, záznamem a řečí vstupují nové technologie, jejíž současná podoba byla v době vzniku starších videí ještě stěží představitelná. Autora zajímá především její rétorickou výkonnost a schopnost plynule generovat odpovědi, překrývat nejistotu sebejistým jazykem a vytvářet sebejistý dojem i tam, kde význam nedává smysl.
Ústředním znakem tvorby Erika Sikory, vystupující také pod pseudonymem Džumelec, je neodadaistický přístup, jenž diváka osvobozuje od stereotypního vnímání umění a vede ho k autentickému prožívání prostřednictvím hry. Ve své tvorbě uplatňuje DIY návody, zaznamenává živé akce, ptá se na nejrůznější banální otázky, na které hledá sám odpověď.
ERIK SIKORA (* 1986) studoval v letech 2005 až 2011 na Akademii výtvarných umění v Praze, kde postupně prošel ateliéry Nová média I. Michaela Bielického a Markuse Huemera, Malba II. Vladimíra Skrepla, hostující přednášející Magdaleny Jetelové, Konceptuální umění Miloše Šejna a Tomáše Vaněka, hostujícího lektora Floriana Reithera a skupiny Gelitin. Po návratu do Košic pokračoval v doktorském studiu na Filozofické fakultě v ateliéru ASK 3D pod vedením Radovana Čerevky v letech 2016 až 2020. V roce 2019 se stal laureátem ceny Oskara Čepana. Vyučuje na střední filmové škole a na Filozofické fakultě a vystupuje jako Džumelec.
