Galerie moderního umění
v Hradci Králové

Posledních padesát let | Stálá expozice

27/11/20–01/10/23
kurátor: Tomáš Pospiszyl
architekt výstavy: Tomáš Svoboda
grafický design: Cindy Kutíková & Jiří Mocek

Současné umění zatím nemá své dějiny. Nedává proto smysl vyprávět jeho příběh chronologicky, ale spíše tematicky, s důrazem na různorodost přístupů jednotlivých umělců a umělkyň k výtvarné tvorbě. Expozice současného umění Galerie moderního umění v Hradci Králové podstatnou měrou vychází z její nedávné akviziční činnosti. Představuje umělce a umělkyně střední a mladší generace, kteří se do veřejných sbírek prosazují teprve v posledních letech.

Za hranici současného umění považujeme přelom 60. a 70. let minulého století. V současném umění nenacházíme jednotný styl. Každý autor, každá autorka si vytváří vlastní jazyk. Nevyjadřují se jen malbou nebo sochařstvím, ale čím dál častěji také fotografií, performancí, filmem, videem, textem, digitálními technologiemi a mnoha dalšími způsoby.

Minulé století – dvacet osobností | Stálá expozice

27/11/20–01/10/23
kurátorka: Petra Příkazská
odborná spolupráce: Kateřina Křížkovská, Judita Kožíšková, Anna Zemanová
architekt výstavy: Tomáš Svoboda
grafický design: Cindy Kutíková & Jiří Mocek

Expozice se vědomě navrací k prastaré metodě založené na autorských kolekcích, neboť přes všechny pochybnosti je umění 20. století stále dílem jednotlivců, kteří svým osobitým způsobem přistupovali k otázce umělecké tvorby. Každý z vybraných umělců rozšířil možnosti zobrazení viděného, pokusil se překročit dobové přemýšlení o umění či posunout jeho vnímání mimo běžné standardy.

V řadě případů k tomu docházelo nejen prostřednictvím samotných děl, ale i teoretickými úvahami rozšiřujícími dobové možnosti uvažováním o umění, osobní angažovaností ve veřejném prostoru či pedagogickým působením.

Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a dnes

07/10/22–12/03/23
kurátorka: Vjera Borozan

Příběh admirála Kryštofa Kolumba, jeho epochální plavby a „objevu nového světadílu“ patří k zakládajícím mýtům moderní západní civilizace. Vychází nejen z vědeckých zpracování historických pramenů a své místo má i v učebnicích dějepisu a zeměpisu. Věnuje se mu řada dobrodružných a historických románů, obrazů, grafik, soch, filmů, oper nebo divadelních inscenací. Ve 20. století se začal proměňovat, zejména po druhé světové válce, kdy se pod vlivem antikoloniálních bojů změnily geopolitické a hospodářské vztahy. Na povrch velkolepého, triumfálního příběhu tak postupně prosakovalo vše, co bylo dlouhodobě zamlčováno a potlačováno.

V současnosti, kdy jsme opět svědky celosvětové diskuse o naléhavosti procesu dekolonizace, spatřujeme příhodný moment pro otevření mnoha otázek spojených s tématem této výstavy. Ta se zaměřuje především na specifika reprezentace Kryštofa Kolumba v českých zemích a jejich kultuře. Zejména na jeho zobrazování v uměleckých dílech vznikajících nebo dostupných ve vymezené lokalitě od druhé poloviny 19. století do současnosti. Zajímá nás nejen to, co tato díla vypovídají o Kolumbovi, ale především o nás samotných, o představách, které si do nich projektujeme. Celek je architektonicky a tematicky strukturován do pěti částí, jež se vzájemně prolínají.

Centrálním bodem výstavy je Studie Kryštofa Kolumba (1881) od malíře Václava Brožíka ze sbírek GMU pro velkolepé plátno Kryštof Kolumbus na dvoře španělském roku 1492. Dále budou prezentovány klíčové obrazy tohoto mořeplavce (díla Christiana Rubena, Beneše Knüpfera, Felixe Jeneweina ad.), ale i starší grafiky ze sbírek veřejných institucí České republiky, scénografické návrhy, plakáty, básně, hudební nahrávky či úryvky textů odkazující k hudebním, divadelním a literárním zpracováním příběhu Kryštofa Kolumba v českém prostředí 19. a 20. století. Výstava představí také zcela aktuální díla českých a slovenských autorek a autorů (Martina Smutná, Vojtěch Rada, Václav Magid, Ladislava Gažiová, kolektiv Apart), která reflektují danou tematiku v širších souvislostech.

Světlana Pavlíčková | Milieu

07/10/22–15/01/23
kurátorka: Anna Horák Zemanová

Světlana Pavlíčková je významnou umělkyní královéhradeckého regionu. Krajkářka a návrhářka paličkovaných vzorů prezentuje v prostoru Bílé kostky svůj mnohaletý a stále neuzavřený projekt Milieu. Každé milieu – vyšívaná dečka, honosný ubrus ke stolování, prostírání – se často skládá z uschovaných nebo nalezených předmětů a kromě mnoha hodin práce ukrývá také autorčiny osobní zážitky, příběhy, a současně nabízí úkryt před vnějším světem. V tvorbě Světlany Pavlíčkové se kromě vytříbeného estetického cítění odráží také její krajkářská průprava, láska k textilu a záliba ve sbírání nejrůznějších předmětů. Výstavu doplňují sochy z depozitáře královéhradecké galerie od sochařů Karla Hyliše a Miloslava Chlupáče.

Výstava představuje autorčino komplexní chápání textilií, založené na propojení jejich vizuální i materiálové stránky s kulturním, sociálním a historickým kontextem. Světlana Pavlíčková ve své současné tvorbě porušuje tradicí ustálená pravidla vlastního řemesla mimo jiné tím, že používá nesčetné možnosti kombinace materiálů a technik. Sama sebe tak učí, že nic není špatně. Ukazuje, že se každý materiál dá recyklovat, z naučených technik lze vybrat to potřebné a začít vyprávět nový příběh. Velkou inspiraci čerpá z japonské techniky Boro, někdy také nazývané jako „technika oprav“. Japonské ženy ji od 15. století využívaly k prodloužení životnosti potrhaných oděvů a pokrývek. Výsledkem mnohaletých oprav byl jedinečný oděv vyprávějící rodinný příběh několika generací. Také Světlana Pavlíčková je milovnicí příběhů, které sama vymýšlí, sepisuje a především ukládá do textilních prací. V jejích výšivkách můžeme nalézt i vzkazy psané autorským písmem. Vedle naprosto odosobněných příběhů umělkyně do svých děl začleňuje i vlastní deníky a konfrontuje tak diváky se svými radostnými i bolestnými vzpomínkami.

Proces autorčiny tvorby není – jak sama uvádí – konceptuální. Začíná nalezením materiálu, který zdědila, uschovala, dostala darem nebo „ulovila“ v second handech či výprodejích. Výchozím bodem její práce jsou tedy shromážděné skladebné prvky – nejrůznější látky, kresby a výrobky jejích dětí nebo vnoučat, předměty, které ji zaujaly, ale i ruční práce neznámých autorů, ze kterých vytváří zcela nové objekty.

Martin Zet | Laciné sochy

07/10/22–15/01/23

Výstava v Černé kostce prezentuje video Martina Zeta Laciné sochy (1999) ze Sbírky pohyblivého obrazu GMU, natočené v New Yorku v roce 1999. Dnešní divák ho může vnímat i v souvislosti s událostmi 11. září 2001, které dílu zpětně dodávají další významy.

Video doplňuje práce Koruny a dolary (1999–2022) – dřevěná „truhla“, na jejímž víku jsou vedle sebe vyrovnány české a americké bankovky. Zet je „rozmřížkoval“ na obdélníky, jejichž počet odpovídá hodnotě dané bankovky. Skutečnost, že zvětšováním hodnoty bankovek se zmíněná „políčka“ zmenšují, nás může vést k úvahám o relativitě hodnoty peněz.

Martin Zet vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze (1979–1985) v ateliérech Jiřího Bradáčka a Jana Hány. Brzy po studiích opustil pojetí uměleckého díla jako hmotné entity a přiklonil se k bezprostřednímu modelování zkušenosti formou performance nebo digitální či fyzické manipulace. V roce 2022 obhájil doktorát na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve svých dílech, která nepostrádají humor, často reaguje na politické a společenské dění, zabývá se historií a zkoumáním úlohy umělce.

Ladislav Jezbera | EGO

17/06/22-13/03/23
kurátorka: Judita Kožíšková | Foyer

Velkolepě a dekorativně řešené Foyer Ladislava Jezberu inspirovalo k vytvoření instalace reagující na monumentalitu tohoto výstavního prostoru i na ušlechtilý materiál použitý v jeho výzdobě – mramor. Z více než pětimetrových prefabrikovaných polystyrenových kvádrů, jejichž struktura mramor imituje, sestavil kompozice, které nepředstavují pouhou hru s formou, stabilitou či proporcemi, ale též vyjádření myšlenek a úvah, jež se v textové podobě nenápadně „objevují“ na dekorativním pozadí vstupní haly a volně plynou po povrchu soch. Člověk je tvor společenský a jako takový musí neustále „držet na uzdě“ své ego (já). Jen to mu umožňuje v rámci společnosti fungovat a přežít. Každý den nás okolnosti nutí hledat rovnováhu mezi našimi potřebami a touhami a zájmy ostatních. Já má tendenci pokládat všechny skutečnosti za věci, s nimiž může zacházet podle svých potřeb, zkoumat je, manipulovat s nimi a využívat, jak právě potřebuje. Neovládnutí vlastního ega potom může člověka vést až k tomu, že podobně jako zvířata bojuje s příslušníky vlastního druhu. Avšak liší se od nich mírou ničivosti a masovosti tohoto počínání a rovněž vědomím své smrtelnosti – omezeného času.

LADISLAV JEZBERA (*1976 Hořice v Podkrkonoší) patří k výrazným představitelům současného českého nefigurativního sochařství. Vychází z geometrického umění a minimalismu, které propojuje s konceptuálními přístupy. Ve svých instalacích klade důraz na dialog s konkrétním výstavním prostorem. Autorova díla nepředstavují pouhou hru s formou, ale jsou nositeli hlubších obsahů; pomocí matematických propočtů či sotva postřehnutelných chemických či fyzikálních procesů, které se často odehrávají před divákovýma očima (samovolné vzlínání barvy do mramorového bloku, naleptávání kamene šťávou odkapávající z citronů apod.), umělec vizualizuje vědecké objevy, filozofické či sociologické teorie. Vedle klasického kamene využívá především specifické vlastnosti a recyklaci průmyslových materiálů, jako je plexisklo, molitan, vyjetý motorový olej, mýdlo či polystyren, jehož lehkost mu umožňuje pracovat v monumentálním měřítku.