Na alegorickém sousoší Soutok Labe s Orlicí začal Škoda pracovat již při svých studiích na Uměleckoprůmyslové škole u Otty Gutfreunda v roce 1926.
Idea sousoší se zrodila v prostředí Kruhu přátel umění města Hradce Králové, jenž patřil k občanským sdružením, pečoval o historický a umělecký odkaz minulosti národa českého. Svůj záměr, proč zkrášlit Jiráskovy sady, popsal v dopise zaslaném zastupitelstvu města takto: „(…) jsme přesvědčeni, že uměleckým tímto dílem, majícím pro město trvalou zajímavost místní, obohatí se město Hradec Králové novou sochařskou prací, jež vzbuzovati bude nesporně zájem všech cizinců a zesílí ohlas o kulturní snaze a podpoře umění městem Hradec Králové, nehledě k podpoře snaživého umělce, svého rodáka a žáka Štursova (…). Můžeme ubezpečiti, že jí bude soudná veřejnost za to vděčna.“ Načež Karel Mlynář ze zastupitelstva odpověděl: „Sousoší Labe s Orlicí, značné umělecké hodnoty, přispěje tím jako Štursův Vítěz k uměleckým pozoruhodnostem města Hradce Králové.“
Škoda jednal s Městskou radou i Kruhem přátel umění ohledně osazení sousoší. Mezi variantami byla tato tři místa: před vstupem do Jiráskových sadů, před altánem u restaurace, nebo mezi rozáriem a samotným soutokem řek. Poslední varianta osazení zvítězila. Zástupci města, Kruh i sochař se dohodli na osazení plastiky v půli srpna.
Josef Václav Škoda tak na práci dostal osm týdnů. Záhy po odlití v závodech Karla Bartáka v Praze-Hrdlořezech a následném usazení v rozáriu v srpnu roku 1934 se zvedla silná vlna kritiky, přestože bylo alegorické sousoší dříve vystaveno v městském muzeu, kde proti němu nikdo neprotestoval a nevznesl žádnou námitku. Hned po jeho usazení se začaly objevovat rozporuplné názory a kritiky.
V Jiráskových sadech se pro řadu obyvatel města stalo sousoší obrazem „ohavné pornografie, která byla jistě nevhodnou podívanou nejen pro děti“. Obě nahá těla se doslova „rozvalují“ na louce, což bylo pro tehdejší morálku nemyslitelné, avšak právě tato sochařova odvážnost dnes sousoší dodává na realističnosti. I autorův učitel Otto Gutfreund si byl jistý tím, že dílo nepatří na mohutný podstavec, ale do trávy.
Na svou dobu šlo o odvážné sousoší, jež zachycuje i velké množství upřímnosti, kterou Škoda čerpal též u svého prvního učitele Jana Štursy.
