Otakar Slavík, Radost z malby

15. června – 23. září 2018

Otakar Slavík (1931 – 2010) patří k osobnostem, které v šedesátých letech uváděly české moderní umění znovu do evropského kontextu.  Bývá někdy spojován s novou figurací, jeho figuralismus souvisí však spíše s jeho sochařským východiskem, se studiem na sochařské a kamenické škole v Hořicích a hlavně pak s jeho bytostným, celoživotním vztahem k lidské postavě. Po studiích se dostává přátelského kontaktu s umělci, představujícími silnou generaci šedesátých let. Rozhodující pro jeho tvorbu je neustále barva, promýšlí však i problémy výstavby a řádu obrazu, promítajících se do obrazové struktury. Tragický zlom však představuje emigrace, k níž je po podpisu Charty 77 donucen, v roce 1980 odchází se svou ženou do Vídně.

U všech témat jeho obrazů je barva nositelem obsahu, médiem prožitku, ale i existenční tísně a po odchodu do emigrace i bolesti ze ztráty domova. Z obrazů vystupuje jejich existenciální podloží, jeho tlumočníkem zůstává stále barva. Obrazy vybrané pro tuto výstavu pocházejí ze závěrečné etapy Slavíkovy tvorby, z prvního desetiletí nového tisíciletí. V nich vrcholí jeho opojení barvou, z níž vystupuje v náznaku téma figury, současně ale i prostoru, v němž žil a pracoval. Jejich dominantou je ale radost z malby, uchvácení barvou.  

 

Paříž krásná a inspirující

22. června – 23. září 2018

     Od poloviny 19. století představovala Paříž pro mnoho českých výtvarných umělců jedinou skutečnou metropoli umění. Město nad Seinou, kde moderní umění zapustilo hluboké kořeny, bylo pro ně nadějí. Mnozí sem přijížděli čerpat inspiraci z osobních setkání se známými mistry, studovali nejnovější umělecké směry nebo se nechali jen pohltit kosmopolitní uměleckou atmosférou. Jejich snem bylo prosadit se – uspořádat v Paříži výstavu a získat uznání pařížské kritiky. Řadě z nich se to podařilo a Paříž se pro ně stala druhým domovem. Život zde často nebyl snadný a v průběhu let byl ovlivňován také politickým vývojem v Evropě. Zlatým obdobím česko-francouzských vztahů bylo období mezi světovými válkami, které ukončilo podepsání Mnichovské dohody.

      Koncepce výstavy reflektuje jak vizuální krásy Paříže – všední i nevšední pohledy na její ikonickou architekturu, zákoutí, náměstí, úzké uličky a parky, tak hluboký prožitek autorů z přímého kontaktu s městem a pařížskou uměleckou komunitou. Společně vystavený soubor děl je dokladem dialogu vedeným mezi Paříží a Prahou. Pestrou mozaiku děl tvoří práce A. Chittussiho, J. Šímy, J. Koláře, představitelů Skupiny 42, J. Ságla a dalších.

Loader