Galerie moderního umění
v Hradci Králové

Vernisáž tří nových výstav a dvou stálých expozic

05/06/21–26/10/21

Vernisáž tří výstav – Pozdní intimita, Frugo a Strom uprostřed krajiny – prezentujících díla současných umělců. Všechny projekty spojuje zaměření na aktuální témata rezonující v dnešní společnosti a po technické stránce potom práce autorů s tzv. novými médii – fotografií a videem. Zároveň s výstavami byly slavnostně otevřeny stálé expozice Minulé století – dvacet osobností  a Posledních padesát let.

Konference k výstavě ORIGINÁL? UMĚNÍ NAPODOBIT UMĚNÍ
13:00
30/09/21–26/10/21

Konference v rámci výstavy Originál? Umění napodobit umění pořádanou Galerií moderního umění v Hradci Králové (GMU) se věnuje problematice falz z nejrůznějších úhlů pohledu. Spektrum témat se kromě odborné oblasti dotýká také širších celospolečenských souvislostí a estetických úvah, na které se ve své úvodní přednášce zaměří filozof a teoretik umění Tomáš Kulka (FF UK).

Na konferenci budou představeny případové studie, na jejichž pozadí bude prezentována v současnosti nejspolehlivější metoda pro posouzení pravosti obrazu, tedy multidisciplinární spolupráce historiků umění, restaurátorů a chemiků (Lucie Bobková, AVU v Praze, a David Frank, Atelier Frank).

Mezioborové setkání propojí uměno-historická hlediska (Petra Příkazská, GMU) s konkrétními soudními případy (František Vyskočil, Vyskočil, Krošlák a partneři), které doplní pohled na trestní řízení z policejní praxe – ničení, zabavování a značení (Jindra Raclavská, Odbor pátrání, Policejní prezidium ČR) i zkušenosti z oblasti forenzního výzkumu uměleckých děl (Ivana Turková a Marek Kotrlý, Kriminalistický ústav Policie ČR).

Pro dokreslení celé problematiky budou představeny případové studie, které přiblíží oblast kopií a replik v malbě či reprodukcí fotografií a plastik. Prezentován bude například výzkum osudu kopie Bojarské svatby od malíře Konstantina Makovského (Julie Jančárková, Slovanský ústav AV ČR), dále se budeme věnovat tématu vytváření edic plastik sochaře Jana Štursy (David Chaloupka, GVU v Náchodě). Další příspěvky se zaměří na klasifikování originálu v médiu fotografie od autorských dobových zvětšenin přes pozdější zvětšeniny až po falza (Jan Mlčoch, UPM v Praze), či seznámí účastníky konference  s expertizami pro posouzení pravosti děl Joži Uprky (Jan Benedík).

Nad konferencí přebírá záštitu Rada galerií České republiky. Partnerem multidisciplinárního setkání je Policejní prezidium ČR a Kriminalistický ústav Policie ČR.

POZVÁNKA A PROGRAM KONFERENCE ZDE

KAPACITA ZAPLNĚNA, DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ.

ZÁZNAM Z KONFERENCE JE MOŽNÉ ZHLÉDNOUT NA YOUTUBE KANÁLU GMU.

Marie Lukáčová | Frugo
kurátorka: Hana Janečková
05/06/21–29/08/21

Ve světě plném aspiračních obrazů, podnikavých mladých žen a zaklínadel se trojrozměrné tvary monster, zvířat, tělesných částí a strojů vynořují a potápí do animovaných povrchů sytých barev. Kamera sleduje v rytmu rapu z koňského hřbetu krajinu, kde vagíny prorůstají do skal a dětské hlasy zpívají o nekonečném dluhu. Touto osobitou formou autorského jazyka představuje Marie Lukáčová na výstavě Frugo obraz jako nástroj produkce i kontroly touhy v toku globálního kapitálu.

Fenomény současnosti – fantasy žánr, online komodifikovaná populární kultura YouTube, reklama a virální videa jako kovboj Lil Nas X – jsou pro autorku pouze počátečním bodem zkoumání, který pak osobitým způsobem zpracovává do podoby narativní koláže kombinující autorský ručně kreslený materiál, příběhy či zpěv. Ve filmech jako Stržený nehet neviditelné ruky (2021), kresbách a instalaci připravených speciálně pro Galerii moderního umění v  Hradci Králové tyto prvky slouží především jako uvědomělé zkoumání reprezentace ženského těla a vztahu cirkulace obrazů, peněz a sexu. Pro Lukáčovou začíná imaginace alternativního společenského uspořádání právě v osobních každodenních transakcích a vztazích, které zabydluje monstry, čáry, polyamorií či obrazy nahrazujícími měnu.

Jak Lukáčová upozorňuje, nekonečný tok obrazů, v sítích propojený se stejně nezastavitelným tokem finančního kapitálu, mnohým připomíná spíše magii než sofistikovanou počítačově řízenou operaci algoritmů, která vytváří profit z našich obrazů, lajků a stories, tedy z našeho osobního života. Čarodějnictví se ale obzvláště ve filmu Moréna Rex (2019)objevuje také jinak – v kolektivně šeptaných zaklínadlech ženských hlasů, které se obrací k otázkám zaměstnání a práce, finančních smluv, globálního toku kapitálu, hypoték a investic. Autorka tak zpřítomňuje historicky artikulovanou kritiku druhé vlny feminismu, jako bylo hnutí Wages for Housework v roce 1974. Dodnes nedořešené problémy feminizované zkušenosti jako je hodnota ženské práce, ať je to práce v domácnosti či otázka nízko placených pečujících profesí nebo hodnota intimity, sexu a lásky, se v díle Lukáčové prolínají a přivádějí k životu historicky umlčené alternativní poznání čarodějnictví.

Pohled do výstavy

Marie Lukáčová – BONNY BONUS (2021)

Pohled do výstavy

Marie Lukáčová – STRŽENÝ NEHET NEVIDITELNÉ RUKY (2021)

Marie Lukáčová – STRŽENÝ NEHET NEVIDITELNÉ RUKY (2021)

Marie Lukáčová – STRŽENÝ NEHET NEVIDITELNÉ RUKY (2021)

Marie Lukáčová – BONNY BONUS (2021)

Pohled do výstavy

Marie Lukáčová – MORÉNA REX (2019)

Pohled do výstavy

Tereza Severová | Strom uprostřed krajiny
kurátorka: Nina Moravcová
05/06/21–29/08/21

Galerie moderního umění v Hradci Králové prezentuje ve výstavním prostoru Bílá kostka nejnovější práci Terezy Severové (*1979) – trojkanálovou videoprojekci Strom uprostřed krajiny (2021) –, v níž autorka uzavírá dlouhodobě sledované téma stromu jako signifikantního prvku české krajiny naplněného nejen environmentálními, ale i symbolickými a politickými významy. Severová se ve své tvorbě zaměřuje především na fotografii, pohyblivý obraz a možnosti jejich digitální manipulace. Prostřednictvím těchto dvou médií prověřuje význam tradičních společenských hodnot, jako je svoboda a demokracie, proměnu jejich vnímání, obsahové vyprázdnění, ale i možnou aktualizaci v čase. V poslední době se nadto její pozornost stále více stáčí ke vztahu člověka a krajiny, zejména té postindustriální, kterou jsme si do jisté míry navykli vnímat jako zprostředkovaný obraz, do nějž nemáme ze své pozice možnost zasáhnout. Krajina jako projekční plocha (ne)realizovaných vizí, tužeb, kolektivních i osobních rituálů či možného tvůrčího gesta se tak stává místem setkání a nečekaně vrstevnatého dialogu autorky s generačně vzdálenými, ale v určitých aspektech tvorby překvapivě blízkými osobnostmi – Ivanem Kafkou (*1952) a Daliborem Chatrným (1925–2012).

Pro výstavu v dialogu byly zapůjčeny soubory fotografií Ivana Kafky Z povídky o vlání I., II. (1976)Pro soukromou maxipotřebu (1979) ze sbírek Moravské galerie v Brně dokumentující autorovy první realizace v krajině uskutečněné v druhé polovině 70. let a šestice černobílých manipulovaných fotografií Dalibora Chatrného (Manipulované fotografie I.–VI.) z let 1978–1985 ze sbírek Galerie Klatovy / Klenová.

Pohled do výstavy

Ivan Kafka – PRO SOUKROMOU MAXIPOTŘEBU (1979)

Pohled do výstavy

Ivan Kafka – Z POVÍDKY O VLÁNÍ I., II. (1976)

Dalibor Chatrný – MANIPULOVANÉ FOTOGRAFIE I.-VI. (1978-1985)

Dalibor Chatrný – MANIPULOVANÉ FOTOGRAFIE I.-VI. (1978-1985)

Pohled do výstavy

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Tereza Severová – STROM UPROSTŘED KRAJINY (2021)

Pozdní intimita
kurátor: Jiří Ptáček
05/06/21–29/08/21

Obecně vzato představuje intimita nejzazší kout a nejniternější obsah našeho soukromí. V rovině komunikace se vyznačuje nejvyšší mírou důvěrnosti. Ostatně latinský výraz intimus znamená nejtajnější a nejvnitřnější, ale rovněž nejdůvěrnější. Důležitou součástí naší historicko-kulturní situace je přitom fakt, že tyto nejskrytější a nejdůvěrněji sdělované obsahy představují jedno z těžišť umělecké tvorby.

Výstava Pozdní intimita reaguje na tlak na zveřejňování soukromého, kterému intimita v současnosti čelí. Je patrný jak v masmédiích, tak i na sociálních sítích programovaných tak, aby využívaly potřebu společenského přijetí a odměny, a přítomný i ve skrytém sledování a analýzách našeho chování ve fyzickém a digitálním prostoru. Stále více si uvědomujeme, že nejzazším cílem tohoto tlaku je získat materiál, který lze tržně nebo mocensky zhodnotit. Proto narůstá také význam zodpovědnosti za to, jak se soukromým a intimním nakládáme v umění.

Hlavní záměr výstavy spočívá v prozkoumání rejstříku strategií, které současní fotografové a fotografky uplatňují vůči vztahovosti a důvěrnosti. Jejich přístupy vždy odrážejí delikátnost tématu, jímž se rozhodli zabývat, a výstava sama sleduje prostor vznikající mezi záměrnou nedoslovností, opatrným našlapováním, metaforičností a respektem k tomu, co zůstává skryté a nedostupné dokonalému poznání.

Pohled do výstavy

Pohled do výstavy

Pohled do výstavy

Pohled do výstavy

Pohled do výstavy

Alena Kotzmannová – POKUS O ZNOVUNALEZENÍ SKUTEČNOSTI V (2016)

Pavel Baňka – IMPROVIZOVANÉ ATELIÉRY (2015-2018)

Lenka Glisníková & Karolína Matušková – GOOD MORNINGS, MRS. CAVEMAN (2021)

Michal Kalhous – Z cyklu PAN OKURKA A SLEČNA MANDELINKA (2020)

Rudolf Samohejl – SORTIE D’URGENCE (2014)

Markéta Othová – BEZ NÁZVU (2015)

Pohled do výstavy

Alena Kotzmannová – POKUS O ZNOVUNALEZENÍ SKUTEČNOSTI IV (2016)

Aleksandra Vajd – ze série TŘICET ŠEST DRAMATICKÝCH SITUACÍ (2017) – vlevo: SOUPEŘENÍ MEZI NADŘÍZENÝM A PODŘÍZENÝM, vpravo: ZLOČINY LÁSKY

Aleksandra Vajd – ze série TŘICET ŠEST DRAMATICKÝCH SITUACÍ (2017) – MILOVANÝ NEPŘÍTEL

Aleksandra Vajd – ze série TŘICET ŠEST DRAMATICKÝCH SITUACÍ (2017)

Pohled do výstavy

Veronika Bromová – Ze souboru MOJE SLOŽKY (2004)

Veronika Bromová – Ze souboru MOJE SLOŽKY (2004)

Pohled do výstavy

Lucia Sceranková – KOLIZE ze série HRANA JE HLADINA (2014)

Pohled do výstavy

Pohled do výstavy

Markéta Othová – MLUV S NÍ (2006)

Tomáš Svoboda – JEDNA VTEŘINA ŽIVOTA JULIE ROBERTS (2012)

Dalibor Bača | Za kulisou
Kurátor: Rado Ištok
12/05/20–08/08/21

Intervence Za kulisou umělce Dalibora Bači sestává z fyzické architektury, komory zaklesnuté do vstupní haly Galerie moderního umění (GMU), a performativních pobytů umělce v této komoře. V průběhu devíti měsíců stráví umělec v tmavé a zvukově izolované komoře, vybavené pouze lůžkem a sociálním zařízením, tři týdenní pobyty oproštěn od konzumace jídla, jakož i zpráv z vnějšího světa včetně lidského kontaktu, médií a sociálních sítí. Zkušenosti a případná prozření z těchto pobytů bude umělec následně prezentovat v GMU začátkem roku 2021.

Název Za kulisou odkazuje k přesvědčení, že přemíra informací z médií nás spíše dezinformuje a že mnohá média v dnešní době účelově překrucují realitu a tvoří tak kulisu zastírající skutečnost. Mediální půst, ticho a tma jsou tedy nástroji k proniknutí za kulisu rušivé mediální a smyslové každodennosti a ke zklidnění a dosažení hloubky a celistvosti příznačné pro mystiku v širším než náboženském smyslu – jedním z umělcových zdrojů jsou například neurovědecké studie vědomí. Jako určitou kulisu lze ale vnímat i secesní budovu a interiér samotné galerie, bývalé banky.

Dalibor Bača (*1973, Bratislava) žije a pracuje v Praze a Bratislavě. Patří ke generaci současných umělců s klasickým sochařským vzděláním v propojení s kritickým pohledem na roli a formu monumentu ve veřejném prostoru. Spoluzaložil slovenské občanské sdružení Veřejný podstavec, které usilovalo o využití podstavců zbylých po odstraněných monumentech pro prezentaci současného umění.

Supported using public funding by Slovak Arts Council.


Sbírka Karla Tutsche

05/05/21–23/05/21

Výstava klíčových děl ze sbírky Karla Tutsche, kterou GMU získala v roce 2021.

Kolekce čítající více než 800 děl je výlučným dokumentem sběratelství od 80. let minulého století a obsahuje zásadní díla českého umění z období mezi modernou a postmodernou od významných autorů jako je Jiří Načeradský, Jiří Sopko, Antonín Střížek, Naděžda Plíšková nebo Alena Kučerová. Kromě obrazů se brněnský sběratel zaměřoval také na konceptuální umění, kde mezi nejdůležitější autory patří Jiří Kovanda, Jiří David nebo Ján Mančuška.

Karel Tutsch v letech 1986–2008 provozoval Galerii Na bidýlku v Brně, nejstarší soukromou galerii u nás, v níž uspořádal celkem 169 akcí a která se ihned stala významným místem setkávání a prezentace české a slovenské neoficiální scény. Fungovala v nevelkém podkrovním bytě na Václavské ulici v Brně a její činnost byla ve své době v podstatě ilegální. Po roce 1989 významně doplňovala a mnohdy nahrazovala nerozvinutý výstavní porevoluční provoz.

Jiří Hilmar | Nalézat ztracenou rovnováhu
Kurátorka: Ilona Víchová
25/09/20–31/03/21

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, milieu, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Problematika lidské existence však pro Hilmara není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje nedílnou součást vyššího celku – a tím je příroda. Systém přírody vystavěný na důsledně provázaných zákonitostech umožňuje existenci nám lidem a my zpětně spoluvytváříme „naše prostředí“, onen zmíněný prostor. Tento princip je však v současnosti narušen, pevné se rozpadá v chaos, kontinuita je přerušena.

Výstava v Galerii moderního umění v Hradci Králové je sestavena z výběru Hilmarových objektů a reliéfů vytvořených v průběhu let 1977–2002 z jednotného materiálu, dřeva. Jde o klíčová díla, v nichž umělec zhmotnil úvahy nad vztahem člověka a přírody prostřednictvím tří výtvarných přístupů: od násilného tříštění přírodně rostlého celku na umělou strukturu (Buk, 1977) přes opačný postup stmelování částí do uceleného bloku (Rekonstrukce lesa, 1985–1986) až po kontemplativní rovinu vzájemného prolnutí přírodní energie s tvůrčími silami člověka (Ztracená rovnováha, 1989).

Jiří Hilmar se narodil 28. května 1937 v Hradci Králové. V letech 1952–1956 studoval Vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru prof. Richarda Pípala. Roku 1967 spoluzaložil Klub konkrétistů. V roce 1969 přesídlil do Spolkové republiky Německo. Roku 1983 spoluzaložil uměleckou skupinu Die Gruppe Gerade a v polovině 90. let absolvoval studijní pobyt v Chile. Mezi lety 2005–2008 spolupracoval s univerzitou v Dortmundu. V roce 2013 obdržel čestné občanství rodného města Hradce Králové a natrvalo se vrátil do České republiky.

V Černé kostce je pro vás připravena tzv. edu zóna, aktivní místo k výstavě Jiřího Hilmara. Nechte se inspirovat autorovými dřevěnými objekty, zkuste vytvořit vlastní prostorové dílo z téhož materiálu a zanechte tak po sobě v galerii stopu. Edukační zóna je pojata jako samoobslužný prostor pro návštěvníky v každém věku, který vás intuitivně navede k akci. Jednoduché zadání se skládá z šesti kroků, ve kterých máte možnost vybírat materiál podle svých preferencí a vkusu.

Petr Stanický | Jiný prostor
kurátorka: Anna Zemanová
25/09/20–06/12/20

Vystavující umělci: Petr Stanický spolu s vybraným autorem. Petr Stanický pro výstavu vytvořil zcela novou site specific instalaci, která skrze pomyslné Okno Zlína a Flowing through otevírá uzavřený prostor části galerie – Bílé kostky, do které neproniká denní světlo, a odráží střet těchto dvou zcela odlišných světů. Právě proměny optických vlastností prostřednictvím účinků světla či volbou úhlu pohledu se staly výchozím bodem této výstavy. V dalších instalacích, stejně tak jako v celé autorově tvorbě, nalezneme svérázný sochařský styl, který komunikuje s okolním prostorem, ze kterého čerpá inspiraci.

Autor si v rámci možnosti dialogu s dalším umělcem ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové vybral dílo Huga Demartiniho Reliéf, 1967–1968. Demartiniho chromované reliéfy a objekty (1965–1974) patří ve veřejném povědomí mezi nejznámější. Plastiku zde omezil na reliéf nanejvýš redukovaných a abstrahovaných tvarů – koulí a polokoulí, uspořádaných ve struktuře vzájemných vztahů. Vše vytváří z prefabrikátů na základě výrobního postupu, který přirovnává k procesu společenské práce.

Petr Stanický (*1975 Přílepy) je absolventem ateliéru sochy prof. Kurta Gebauera a ateliéru skla v architektuře prof. Mariana Karla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1993–2000). Dále absolvoval studijní pobyty na College of Art ve skotském Edinburghu a Rhode Island School of Design v USA a poté postgraduální program na New York Academy of Art.

Od roku 2008 je vedoucím ateliéru Design skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Matyáš Chochola | Dějiny lidstva
kurátorka: Petra Příkazská
28/02/20–30/08/20

Výstava Matyáše Chocholy byla vizuální epopejí a zároveň filozofickou úvahou o podobě našeho světa, světa lidí v době, kdy již došlo k setření hranic mezi skutečností a snem, myšlenkou a předmětem. Dějiny v jeho podání jsou dějinami myšlení i života jako takového, neboť jsme jednou z dočasných podob energie universa. Jsme součástí řetězce transformací a transsubstanciací prvků, které nás spojují s počátkem vesmíru a přetrvají lidstvo i po jeho konci. Jsme okamžikem věčného trvání bez začátku a konce.

Výstava byla symbolicky sestavena do sedmi obrazů, sedmi úrovní vývoje, kdy počátek i konec tone v neproniknutelných temnotách. Oblouk byl sklenut od chaosu prvopočátku života a vědomí existence (Eternal Darkness) a cyklického řádu přírody (Quattro stagioni) přes kulturu šamanů (Shamanic), rovnocenných partnerů přírodních sil, až k dobám, kdy se člověk postavil do role vládce ve svém antropocentrickém universu (Alchemic Tiltyard of History, Ezo Mystic, Farao Chamber). Výjimečné místo představovalo dílo MCH Twin Peaks Black Lodge, vstup do paralelního vesmíru, o jehož existenci dnes vážně uvažují i představitelé „tvrdých“ přírodních věd. Vidíme již tak daleko, že dřív nemyslitelné se stalo možným.

Maytáš Chochola je držitelem Ceny Václava Chada (2012 VI. Zlínský salon mladých) a Ceny Jindřicha Chalupeckého (2016). Kromě vlastní umělecké tvorby se řadu let věnoval i kurátorské činnosti. Jeho sólové výstavy proběhly například v italském Milánu či švýcarském Curychu. Na domácí půdě byla jeho díla k vidění například v Národní galerii v Praze či v Plato, Ostrava.

Petra Malinová | Z úcty k hlíně
kurátorka: Anna Zemanová
28/02/20–30/08/20

Výstava Petry Malinové byla esencí jemné krásy, která diváka vyzývala odpoutat se od aktualit všednosti. V jejích dílech je cítit touha zachytit něco podstatného ze skutečnosti života a pokoru k přírodě. Autorka sbírá traviny, bylinky i kvítka, které s úctou vrství do svých obrazů, jež doplňuje barevnými pigmenty, a reliéfní povrch obrazů nám tak nabízí možnost prozkoumat jejich strukturu.

Kresby nejčastěji zachycují bujení nových forem života. Petra Malinová si v rámci dialogu vybrala dílo Olgy Karlíkové, s níž ji spojuje zájem o proniknutí pod povrch věcí a snaha zachytit energii růstu a složité struktury hmoty. Křehký svět zkoumání krajinných námětů a jejich drobných motivů, to je tvorba Petry Malinové. V Galerii moderního umění v Hradci Králové její výstava, pod vedením kurátorky Anny Zemanové, zahájila provoz nového výstavního prostoru, Bílé kostky.

Blíž k fantazii než k realitě | Výběr z díla Vladimíra Preclíka z let 1960–1968
kurátorka: Klára Zářecká
24/05/19–14/06/20

Expozice prezentovala výběr děl umělce z let 1960–1968, z období, které patřilo k tvůrčím vrcholům této výrazné osobnosti české sochařské scény druhé poloviny 20. století. Počátky umělecké tvorby Vladimíra Preclíka (1929–2008) byly úzce spjaty s Hradcem Králové, kde se vyučil řezbářem. Sochařskou zručnost získal studiem na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší a rozvinul na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér prof. Josefa Wagnera).

V 60. letech exceloval jako portrétista a svá díla prezentoval na prvních individuálních a kolektivních výstavách skupiny Trasa 54, jejímž byl členem. Po roce 1960 nastalo pro Preclíka v mnoha ohledech velmi intenzivní umělecké období, které zásadně a pozitivně ovlivnil stipendijní pobyt ve Francii v roce 1965. Hlavním společným jmenovatelem tehdejší tvorby se stal materiál. Umělci učarovalo dřevo – umožnilo mu spojit starou řezbářskou tradici s novými sochařskými tendencemi. Svým přístupem autor vytvořil novou vizuální řeč, v níž kladl důraz na estetickou kvalitu soch / objektů z hlediska formy i barevného zpracování. Ve dřevě realizoval mnoho klíčových témat, která vyústila ve vznik sochařských cyklů Vertikální kompozice, Klenotnice, Konkréty, Antistroje a Stará provensálská města.

Vladimír Preclík (1929–2008) patří mezi významné představitele českého moderního umění. Vedle sochařské tvorby se věnoval také malbě, kresbě, grafice a literatuře, byl jedním ze zakladatelů a organizátorů Hořického sochařského sympozia a podílel se rovněž na výchově mladé umělecké generace jako profesor a děkan Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně.

Další