Příběh admirála Kryštofa Kolumba, jeho epochální plavby a „objevu nového světadílu“ patří k zakládajícím mýtům moderní západní civilizace. Vychází nejen z vědeckých zpracování historických pramenů a své místo má i v učebnicích dějepisu a zeměpisu. Věnuje se mu řada dobrodružných a historických románů, obrazů, grafik, soch, filmů, oper nebo divadelních inscenací. Ve 20. století se začal proměňovat, zejména po druhé světové válce, kdy se pod vlivem antikoloniálních bojů změnily geopolitické a hospodářské vztahy. Na povrch velkolepého, triumfálního příběhu tak postupně prosakovalo vše, co bylo dlouhodobě zamlčováno a potlačováno.
Detail
Světlana Pavlíčková je významnou umělkyní královéhradeckého regionu. Krajkářka a návrhářka paličkovaných vzorů prezentuje v prostoru Bílé kostky svůj mnohaletý a stále neuzavřený projekt Milieu. Každé milieu – vyšívaná dečka, honosný ubrus ke stolování, prostírání – se často skládá z uschovaných nebo nalezených předmětů a kromě mnoha hodin práce ukrývá také autorčiny osobní zážitky, příběhy, a současně nabízí úkryt před vnějším světem. V tvorbě Světlany Pavlíčkové se kromě vytříbeného estetického cítění odráží také její krajkářská průprava, láska k textilu a záliba ve sbírání nejrůznějších předmětů. Výstavu doplňují sochy z depozitáře královéhradecké galerie od sochařů Karla Hyliše a Miloslava Chlupáče.
Detail
Výstava v Černé kostce prezentuje video Martina Zeta Laciné sochy (1999) ze Sbírky pohyblivého obrazu GMU, natočené v New Yorku v roce 1999. Dnešní divák ho může vnímat i v souvislosti s událostmi 11. září 2001, které dílu zpětně dodávají další významy.
Detail
Samostatná výstava Lenky Klodové představuje soubor prací spojující performativní a sochařské přístupy, které autorka svébytně rozvíjí od 90. let. Hlavním tématem výstavy jsou především genderové a kulturní stereotypy. Její koncepce vznikla pro období, kdy Česká republika po 13 letech opět předsedá Radě Evropské unie. Proto jí vévodí instalace David Černý (2009–2022), která je autorčinou reakcí na plastiku Entropa známého českého sochaře stejného jména, jež byla v roce 2009 u příležitosti prvního českého předsednictví vystavena v atriu budovy Justus Lipsius v Bruselu. Její realizace mohutně rezonovala mediální a politickou sférou, zejména v souvislosti s vyobrazením Bulharska. S tímto dílem úzce souvisí i druhá autorčina práce Geomuži (2012), která prostřednictvím sochařského přístupu zviditelňuje rozpor mezi tvarem jednotlivých figur a jejich stínem a zároveň se tak metaforicky vyjadřuje k tělesným stereotypům a společenskému postavení mužů a žen. Performativní a sochařský přístup charakterizuje i třetí instalaci Torza (2021), kombinující odlitky těl autorčiny ženské rodové linie se záznamy jejích performancí.
Detail
