Proměny obrazu / Obrazy proměn
České moderní výtvarné umění
Nová podoba stálé expozice sbírek Galerie moderního umění má dvě části, které se vzájemně doplňují:
Proměny obrazu sledují pestrý a mnohotvárný vývoj českého výtvarného umění v časové posloupnosti od přelomu 19. a 20. století až po tvorbu současných umělců a představují všechny důležité směry a tendence, které měly vliv na utváření českého moderního výtvarného umění.
Obrazy proměn ukazují ve čtyřech tematických celcích, jak se s moderními uměleckými názory vyvíjela tradiční témata výtvarného umění: tvář, krajina, zátiší a figura.
Podoby české moderny
Expozice Galerie Vladimíra Preclíka připomíná začátky tvorby sochaře, kreslíře, grafika, pedagoga a spisovatele Vladimíra Preclíka, královéhradeckého rodáka, jenž svými díly získal uznání na světových přehlídkách umění, založil a dlouhá léta organizoval mezinárodní sochařská sympozia v blízkých Hořicích a je autorem rady realizací v ulicích města Hradce Králové.
Na počátku své umělecké dráhy, koncem padesátých let, okouzlil veřejnost sérií sochařských podobizen představitelů české moderny. Celou sérii předchází a zároveň začíná jeho vlastní Autoportrét, v němž se vyrovnával s inspirativními díly českých kubistických umělců, jejich rozumově fantaskní vizualitou, jež proměňovala živé tvary v architekturu s vnitřní logikou a psychologií. Následoval portrét energického nestora české avantgardy, divadelníka E. F. Buriana, s níž se osobně setkal, a toto setkání ho povzbudilo k dalšímu zkoumání. Reagoval také na obnovený zájem a „znovuobjevování“ odkazu autorů, kteří se zasloužili o rozvoj české literatury a poezie (Vladislav Vančura, František Halas, Vítězslav Nezval, Stanislav Kostka Neumann a Jiří Mahen), divadla (Emil František Burian, Jan Werich), malířství (Josef Čapek, Jan Zrzavý, Václav Špála) i hudby (Jaroslav Ježek). V každém z portrétů se snažil propojit vnější podobu s charakteristickými rysy jejich tvorby a specifiky povah. V průběhu let Vladimír Preclík ověřoval sochařskou formu v různých materiálech od tradičních bronzů, v té době často užívaný osinkocement, hlazený pískovec až po dřevo, které se stalo jeho nejoblíbenějším materiálem.
Celá série pak tvoří unikátní soubor – poctu umění a odvaze umělců vytvořit nový, jiný svět vidění, myšlení a slyšení.
