Nekousavě kousati – Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji
25/06/20–22/05/22
Autorka textů k výstavě: Kateřina Křížkovská
Architektura výstavy: Kateřina Křížkovská, Petra Příkazská a Anna Zemanová
Sochař, spisovatel a pedagog VLADIMÍR PRECLÍK (1929–2008) se narodil v rodině strojvedoucího. Otec Alois v době narození syna Vladimíra založil rodinnou firmu na výrobu loutek a marionet v Jaroměři. Fantazijní svět loutek, vůně dřeva a klihu, to všechno patrně podpořilo rozhodnutí Vladimíra nastoupit v roce 1943 do učení v řemesle řezbářském a pozlacovačském v Hradci Králové. Řemeslo zvládl dokonale, svědčí o tom zlacený Barokní rám z roku 1944, který lze považovat za mistrovský kus.
Kamenosochařské památky Jaroměře a blízkého okolí byly inspirací pro řadu autorů, Vladimíra Preclíka nevyjímaje. Další cesta za vzděláním jej proto vedla v roce 1946 na Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou do Hořic a v roce 1950 na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do sochařského ateliéru Josefa Wagnera. Jeho spolužáky byli Věra a Vladimír Janouškovi, Olbram Zoubek, Miloš Chlupáč, Zdeněk Palcr, Eva Kmentová. Sochařka Zdena Fibichová se stala jeho manželkou.
V roce 1954 založil s několika spolužáky a se studenty ateliéru monumentální malby Emila Filly výtvarnou skupinu Trasa (1954–1970). Společným úsilím mladých tvůrců bylo vyrovnání se s formálními podněty předválečné umělecké scény, silný akcent exprese i vyjádření vztahu k prostým, každodenním věcem. Z poválečných tendencí byl společnou platformou neorealismus.
Myšlenka navázat na oficiálně odmítané moderní umění vyústila u Preclíka v cyklus Česká avantgarda. Jedná se o soubor sochařských portrétů osobností předválečné kultury s využitím kubistického tvarosloví. Tento cyklus vystavoval na své první samostatné výstavě, kterou uspořádal E. F. Burian v divadle D34 v roce 1959, a vzbudil značnou pozornost.
V 60. letech pracoval nejvíce se dřevem v monumentálním rozměru. Specializoval se na techniku asambláže ne s nalezenými či industriálními předměty, ale s vlastními rukodělnými výrobky. Typická je barevná úprava povrchu díla. Ačkoliv lze práce považovat za abstraktní, značil Preclík svá díla názvy se specifickou poetikou, která nenechává nikoho na pochybách o jejich konkrétním směřování, často s ironickým či sarkastickým podtextem.
Příznivější atmosféra 60. let umožnila Preclíkovi účast na řadě sochařských sympozií i soutěžích v zahraničí. Navštívil Německo, Nizozemsko, Itálii, Francii, Polsko, Brazílii. Možnost vycestovat do zahraničí byla jedinečnou příležitostí k osobnímu poznání a vstřebání principů moderního poválečného sochařství. Inspirován těmito zkušenostmi se stal jedním z iniciátorů sochařského sympozia v Hořicích, poprvé uskutečněného v roce 1966. Po čtyřech ročnících byla mezinárodní otevřenost sympozia shledána nepřípustnou. Organizátoři odmítli požadavek, aby byla účast umožněna výlučně autorům ze socialistického sektoru, a ročník 1969 byl nadlouho posledním.
Normalizační léta znemožnila zahraniční kontakty i veřejnou prezentaci u nás. Sochař se uzavřel ve vnitřním exilu v sochařském ateliéru v Popovicích u Prahy. Věnoval se víc kresbě a grafice, monumentální sochy nahradil pracemi menších rozměrů, často až cizelérského charakteru. Od počátku své tvorby vytvářel sochařské cykly. Nyní tvořil nové, vracel se a dotvářel starší, s doplněním o menší formáty. V názvech svých prací tohoto období ukazuje svůj vypravěčský talent odrážející vnitřní smíření a laskavý humor.
Polistopadové období mu umožnilo návrat k monumentální tvorbě i plastice ve veřejném prostoru. Ihned po listopadu 1989 se zaměřil na obnovu sochařských sympozií v Hořicích, která probíhají dosud. Pro studia budoucích tvůrců spoluzaložil na Vysokém technickém učení v Brně samostatnou Fakultu výtvarného umění (1993), kde byl zvolen prvním děkanem (1993–1997).
Svou energii věnoval také literární tvorbě, vydal deset knižních titulů. V letech 1990–1992 byl poslancem České národní rady.
Sbírku Galerie Vladimíra Preclíka věnoval autor v roce 2008 Královéhradeckému kraji. Sám sestavil kolekci tak, aby ukazovala retrospektivní přehled celé jeho tvorby od úplných počátků až po zralá díla. Kromě toho je soubor doplněn o portréty Vladimíra Preclíka od jeho přátel. Záštitu nad galerií nainstalovanou v prostorách Krajského úřadu Královéhradeckého kraje převzal Rotary klub Hradec Králové. I po přestěhování galerie v roce 2016 do budovy GMU je v původním místě stále instalován panel s kresebnými studiemi a tři monumentální objekty (Alespoň kousek chrámu I-II a Model pomníku druhého odboje).
Fotogalerie:
NEKOUSAVĚ KOUSATI - DAR VLADIMÍRA PRECLÍKA KRÁLOVÉHRADECKÉMU KRAJI
Posledních padesát let
27/11/20–01/10/23
Kurátor: Tomáš Pospiszyl
Architekt výstavy: Tomáš Svoboda
Grafický design: Cindy Kutíková & Jiří Mocek
Současné umění zatím nemá své dějiny. Nedává proto smysl vyprávět jeho příběh chronologicky, ale spíše tematicky, s důrazem na různorodost přístupů jednotlivých umělců a umělkyň výtvarné tvorbě. Expozice současného umění Galerie moderního umění v Hradci Králové podstatnou měrou vychází z její nedávné akviziční činnosti. Představuje umělce a umělkyně střední a mladší generace, kteří se do veřejných sbírek prosazují teprve v posledních letech.
Za hranici současného umění považujeme přelom 60. a 70. let minulého století. Za důležité okolnosti jeho vzniku vnímáme rozvoj konceptuálního, na myšlence postaveného umění a vzrůstající různorodost forem a obsahů umělecké tvorby. V současném umění nenacházíme jednotný styl. Každý umělec, každá umělkyně si vytváří vlastní jazyk. Nevyjadřují se jen malbou nebo sochařstvím, ale čím dál častěji také fotografií, performancí, filmem, videem, textem, digitálními technologiemi a mnoha dalšími způsoby. Kromě formální nejednotnosti je častým znakem současného umění i to, že nepřipomíná tradiční umění. Daleko víc se blíží vědeckému výzkumu, terapeutické činnosti nebo například sociálně aktivistickým projektům.
Fotogalerie: Posledních padesát let
Partneři expozice:
Expozice Posledních padesát let obdržela finanční podporu a záštitu Ministerstva kultury České republiky.
Minulé století – dvacet osobností
27/11/20–01/10/23
Kurátorka: Petra Příkazská
Architekt výstavy: Tomáš Svoboda
Grafický design: Cindy Kutíková & Jiří Mocek
Tradiční výklad umění moderny 20. století je chronologický a lineární. Obvykle je postaven na výběru jednotlivých charakteristických mistrovských děl řazených do logického sledu, v němž jeden styl střídá druhý. Tato historická logika je však výsledkem zaujatého, subjektivního výběru, do něhož zasahovali nejen samotní umělci, ale významnou měrou též kritikové, obchodníci, sběratelé a historikové.
Expozice Minulé století – dvacet osobností se vědomě navrací k prastaré metodě založené na autorských kolekcích, neboť přes všechny pochybnosti je umění 20. století stále dílem jednotlivců, kteří svým osobitým způsobem přistupovali k otázce umělecké tvorby. Každý z vybraných umělců rozšířil možnosti zobrazení viděného, pokusil se překročit dobové přemýšlení o umění či posunout jeho vnímání mimo běžné standardy. V řadě případů k tomu docházelo nejen prostřednictvím samotných děl, ale i teoretickými úvahami rozšiřujícími dobové možnosti uvažováním o umění, osobní angažovaností ve veřejném prostoru či pedagogickým působením.
Jakkoli je to obtížné, snaží se expozice v maximální možné šíři představit umění jako mnohotvárný prostor, v němž se stále více pohybovaly i ženy, které právě v tomto století dosáhly určité míry rovnoprávnosti bez ohledu na genderové role.
Fotogalerie: Minulé století - dvacet osobností
Partneři expozice:
Expozice Minulé století – dvacet osobností obdržela finanční podporu a záštitu Ministerstva kultury České republiky.
